Přinášíme rozhovor s uměleckou vedoucí baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, tanečnicí a choreografkou, paní Marikou Mikanovou.
Kde se zrodilo vaše zapálení pro tanec a divadlo?
Byla jsem od malička mírně hyperaktivní dítě s vrozeným exhibicionismem. Jakmile zazněla hudba musela jsem tančit, a to nejlépe v široké sukni, která se krásně otáčela. Vzpomínám si, jak mě maminka přihlásila do baletní školy a já zpočátku vůbec nechápala, co se ode mě očekává. Mé pohyby byly tvrdé, příliš sportovní. Prozřela jsem až po zhlédnutí filmového zpracování Balanchinova Louskáčka. Obdivovala jsem ladnost a eleganci baletek a začala je napodobovat, což se ukázalo jako správná cesta. Nakonec se mi tanec stal celoživotní láskou a drogou.
Jak se z tanečnice stane choreografka a režisérka celovečerních baletů?
Myslím, že to ve mně bylo už odmalička. Když se náhodou přihodilo, že profesor tance na konzervatoři nemohl vést hodinu a měli jsme se sami protahovat a posilovat, tak jsem celá šťastná zmobilizovala spolužáky a během hodiny jsme nacvičili třeba dvacetiminutovou Šípkovou Růženku. Udělala jsem obsazení, vymyslela taneční kroky, zvolila hudbu… Bavilo mě to. V divadle jsem pak dostala šanci zkusit si choreografii v představení Posedlost baletem. Později mě a mou kolegyni oslovila tehdejší šéfka Alena Pešková, abych si vyzkoušela vytvořit celovečerní balet. To byla výzva! Tam se to asi naplno odstartovalo.
Díky této příležitosti jste se rozhodla vystudovat choreografii na pražské AMU a později jste se zhostila funkce šéfové baletu. Co všechno pozice obnáší?
Rozsah práce uměleckého vedoucího baletního souboru je široký. Jsem úředník, manažer, psycholog, pedagog, choreograf a režisér. Nejvíce mě naplňuje pracovat přímo s lidmi. Mluvit s nimi, vést je a motivovat. Mám radost, když vidím pokroky tanečníků, mohu jim předávat svou energii a potom zase vnímat, jak se ta energie ke mně vrací skrze jejich práci. Ovšem nutno říci, že bez skvělého týmu, který mám okolo sebe, by to nešlo.
Měla jste větší trému jako tanečnice před výstupem nebo ji máte spíše teď, v pozici choreografa inscenace?
To je zajímavá otázka. Ten pocit před těžkou rolí je: „Jdu na to, za chvíli tréma odezní a já se odvážu… snad se podaří pirueta, ta těžká zvedačka…“ Člověk se ponoří do prožitku, do role, a zároveň ví, že je vše na něm a děje se to teď a tady. Já (jako tanečník) mám jen ve svých rukách, zda se mi výstup podaří.
Režisér/choreograf sice také soustavně a dlouho pracuje na výsledku, ale v momentě, kdy sedí v hledišti na své premiéře, už nemůže nic ovlivnit. Vždy se cítím strašně zranitelně, protože v tu chvíli jsem já v rukou tanečníků, osvětlovačů, inspice, zvukařů a mnoha dalších. Teď už všichni vědí, co mají dělat, a já musím věřit, že se vše podaří. Už nemám šanci nic ovlivnit. Je to trochu pocit bezmoci. Ale zároveň (má-li představení úspěch) je to na konci taková euforie a adrenalin, že se okamžitě začnu těšit na přípravu další inscenace. Je to trochu schizofrenický proces. Týden před premiérou si říkáte: „Už nikdy víc!“ a den po premiéře už se rodí nápady na novou inscenaci.
V minulé taneční sezoně se řada projektů odkládala nebo zcela rušila. Přinesl ale tento rok i něco dobrého?
Jsem veskrze pozitivní člověk a svůj optimismus jsem si udržovala. Všechno zlé je k něčemu dobré, napadalo mě. Tanečníci mají více času věnovat se svému zdraví a tělu, které musí být pro jejich práci stoprocentně funkční. Během normálního divadelního provozu své bolesti mnohdy překonávají a nemají prostor pro rehabilitaci, kterou by potřebovali. Pauza byla však příliš dlouhá a obecenstvo nám chybí. Právě pro diváka tvrdě dřeme a studujeme. Zkoušet baletní představení s vědomím, že ho diváci neuvidí, je frustrující. Tanec není sport a pro umělce je zpětná vazba zásadní.
Světová divadla zareagovala na uzavření tím, že on-line vysílala starší záznamy z inscenací. Využil i váš soubor této možnosti?
Z mého pohledu je umění tímto posouváno do jiné roviny. Vnímám video přenosy jako z nouze ctnost, ale musíme nějakým způsobem fungovat, prezentovat se. I naše divadlo přenášelo záznam dvou inscenací a gala představení, ale živý kontakt s publikem nic nenahradí. Jsem zastáncem plnohodnotného zážitku, který nám monitor počítače nebo televize nemůže zprostředkovat.
A co tanečníci? Jak vypadal jejich režim v době uzavření divadla? A co se od člena baletního souboru při normálním provozu divadla očekává?
Trénovat doma není zrovna ideální. Přes veškerou snahu fyzická kondice rychle upadá. Krátkodobě se tanečník může udržet do určité míry v kondici, ale málokdo má tak velký obývák a sousedy natolik tolerantní, aby mohl doma trénovat například „grand jeté“ (vysoké skoky). A kdyby baletka trénovala piruety na koberci, tak docílí spíše než krásného efektu tří piruet „krásného“ výronu kotníku.
V našem oblastním souboru je vyloženě nezbytné, aby byli tanečníci flexibilní v moderní a klasické technice. Vzhledem k pestrosti repertoáru a tomu, že jsou obsazováni i do muzikálů a oper je prioritou celková taneční pohotovost.
Kultura se pomalu dostává z hibernace. Co s baletem připravujete?
Ach, těch plánů, těch inscenací, co nám spí „v mrazáku“! Je toho opravdu hodně, bude to náročné, ale doufám, že vše se ctí zvládneme, aniž by se nám z toho náporu zbortily klouby. Na své znovuuvedení čeká „prokleté“ Sedmero krkavců, které měli pouze premiéru a nedočkalo se žádné reprízy, dále Mauglí, Liliom, opera Dcera pluku, muzikál Semafor a další krásné inscenace z našeho repertoáru.
Zmínila jste inscenaci Mauglí, která je ve vaší choreografii a již dvakrát jí byla posunuta premiéra. Jak se pracuje tanečníkům s touto realitou?
Zde bych tanečníkům ráda vzkázala, že mají můj velký obdiv, jak se do inscenace pustili. Ta energie a nasazení, se kterým pracovali, přestože věděli, že budou dlouho čekat na opravdové uvedení. A já je nešetřila, hrnula jsem do nich záplavu informací, jako kdyby měla být premiéra za týden. Možná si mysleli, že jsem se trochu zbláznila, ale táhli se mnou za jeden provaz. Doufám, že se toho provazu zase na podzim všichni chytíme a tanečníci ve své hlavě otevřou šuplík Mauglí, a najdou tam vše poskládané a připravené k premiéře. Několik lidí se mě ptalo, proč připravovanou premiéru nestreamujeme. Zkrátka, příliš mi na Mauglím záleží a věřím, že si zaslouží uvedení živé. Jsem sice netrpělivý člověk a je to pro mě těžké, ale Mauglího start do divadelního života za počkání stojí.
Můžete prozradit, jak dalece jste se inspirovala Knihou džunglí?
Musím říci, že jsem se od Kiplinga poměrně dost odchýlila. Samozřejmě, zásadní postavy a zápletka zůstává, ale obsah příběhu je přizpůsoben divadelnímu zpracování. Ale stejně jako kniha to bude napínavé, veselé i smutné, hravé a dojemné. Spoluautorem libreta je můj manžel Vratislav, který má divadelní zkušenosti. Snažili jsme se vytvořit dějovou linku příběhu tak, aby oslovila jak dětského, tak dospělého diváka.
Autorem hudby je významný hudební skladatel Aleš Březina. Co ovlivnilo vaši společnou tvorbu?
Alešova hudba mě poprvé zaujala ve snímku Milada. Filmovou hudbu mám ráda, a pokud mě osloví, začnu se zajímat také o skladatele. Následně jsem jeho tvorbu zaregistrovala ve svém oblíbeném filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Klíčové bylo, že nepíše pouze filmovou hudbu, ale také muzikály a hudbu k divadelním hrám. Sama jsem ho ke spolupráci vyzvala a téma inscenace ho zaujalo. Navíc pro balet předtím nikdy hudbu neskládal, takže to pro něj byla výzva. Aleš je po všech stránkách profesionál. Bylo mi opravdovou ctí s ním spolupracovat a stavět choreografii na jeho hudbu.
Kam chcete nasměrovat liberecký balet?
Mým přáním je docílit toho, aby měl liberecký baletní soubor pestrý repertoár vhodný pro všechny generace. Chtěla bych, aby i přesto, že je to soubor na počet tanečníků malý, byl velký v tom, jaké v něm máme osobnosti. Ráda bych zbořila všechny předsudky a prezentovala náš balet tak, aby i lidé, co tanečnímu divadlu příliš neholdují, na něj přišli a po příjemném zážitku se k nám zase vraceli. Vím, že to možné je. Už několikrát jsem se o tom přesvědčila.
Baletky jsou vnímány jako éterické bytosti s obrovskou disciplínou. Je to stigma nebo se s tímto ztotožňujete?
Asi záleží na člověku. Já jsem rozhodně nikdy nebyla příliš éterická bytost, pokud to po mě tedy zrovna nevyžadoval choreograf. Co se týká disciplíny, tak s tím souhlasím. V tomto oboru je disciplína podmínkou sine qua non. Občas to bolí, občas je člověk unavený, ale pokud na sebe nejste tvrdí, nemáte šanci uspět. Musíte tanec milovat, bez toho to nejde. Divadlo je jiný svět. Není to prostředí pro každého. Někdy je to blázinec a stres, ne vždy máte náladu a sílu jít na jeviště a usmívat se jako princezna. Často si člověk sáhne na dno. Jsou to zážitky, emoce, adrenalin, prožívání a předávání. Neměnila bych.
