Španělský temperament a touha v nejslavnější opeře.

Opera Carmen (1875) zobrazuje lásku jako nespoutanou sílu, která se vymyká dobovým etickým pravidlům i společenským normám. Carmen je symbolem svobody a touhy bez hranic – neustále se ocitá v pokušení, miluje vášnivě, ale odmítá se komukoli podřídit. Vztah Dona Josého a Carmen nejprve začíná vzájemným okouzlením, které se postupně u Dona Josého mění v posedlost. Zatímco ona zůstává věrná své potřebě volnosti, on se ocitá v zajetí svíravé žárlivosti. Touha tak není jen zdrojem radosti, ale možná především destrukce. Dalším stěžejním tématem věhlasné opery je určitá osudovost, jež prostupuje celým příběhem – od prvních setkání přes všechna rozhodnutí učiněná pod vlivem pokušení až k nevyhnutelnému tragickému konci. Carmen jako by svůj osud přijímala, neuhýbá před ním, i když tuší jeho následky. Dílo tak ukazuje, že láska bez hranic může být osvobozující i nebezpečná a že lidský osud je často nevyzpytatelný a zřejmě se mu nelze vzepřít.