HOME
odkaz
Aktuality
odkaz

SE SLÁVKOU MARŠÍKOVOU O DIVADELNÍ NÁPOVĚDĚ A ŽIVOTĚ U DIVADLA VŮBEC

SE SLÁVKOU MARŠÍKOVOU O DIVADELNÍ NÁPOVĚDĚ A ŽIVOTĚ U DIVADLA VŮBEC
15.04.2021

Od divadelníků všech dob máme bezpečné svědectví o důležitosti instituce divadelní nápovědy. Zatímco z pozice diváka je jejím úkolem nebýt ani vidět ani slyšet, pro umělce na prknech, jímž je přisuzován odraz světa, je nápověda jakousi hlubinou bezpečnosti. Vedle samotného „hození textu“, když se dostaví výpadek paměti čili „okno“, je důležitá už samotná přítomnost nápovědy jako psychologické podpory. Důležitá je však její role také během samotného procesu zkoušení.

Slávka Maršíková působí v Šaldově divadle 20 let. Během nich prošla několika pozicemi – byla garderobiérkou, inspicientkou v opeře, „štychařkou“ (tedy tím, kdo ovládá onen světelný kužel sledující herce na jevišti), v současnosti je několik roků právě nápovědou činohry. Se Slávkou jsme pohovořili právě o fungování „nápovědky“ a vůbec o životě „skrytého“ divadelníka.

Jak dlouho pracuješ v divadle a jak ses vůbec do divadla dostala?


Zpívala jsem v pěveckém sboru Ještěd a jeho tehdejší sbormistr (Martin Veselýpozn. redakce) byl tehdy také sbormistrem operního sboru. Potřeboval externisty do opery Turandot a měla jsem to štěstí, že jsem byla vybrána. Když jsem pak během procesu zkoušení poznala prostředí divadla, jednoduše jsem zjistila, že mi vyhovuje a že bych prostě chtěla pracovat v divadle. Záhy jsem nastoupila na místo garderobiérky, po roce a půl se pak uvolnilo místo nápovědy v opeře, po dalším roce a půl u téhož souboru místo inspicienta. Tyto pozice jsem postupně zastávala až do mateřské. Poté jsem se takříkajíc prohrabávala zpět do divadla všelijak – nejdříve na pozici štychařky, až mne čas opět zavál do pozice nápovědy, tentokrát činoherní.

 

Jak vlastně práce nápovědy probíhá? Kde se schováváš a jak to děláš, aby tě diváci neviděli a neslyšeli, ale vnímali a slyšeli tě herci? To musíš umět všechny jejich texty?

 

Texty čtu a v pauzách vět „nahazuji“ narážky pokračování. Je pravda, že ke konci zkoušení se mi občas stane, že umím všechny role. Samotnému napovídání během představení předchází zkouškový proces. Během čtených zkoušek si nápověda dělá řadu poznámek – co se kde a jak upraví nebo přehodí, nebo co se třeba řekne jinak, a režisér se rozhodne že to tak nechá. Občas mi už na čtených zkouškách sami herci řeknou, „tohle si podtrhni, to si v životě nemůžu zapamatovat, to mi budeš házet…“ Je v tom pochopitelně kus nadsázky. Když se začne tzv. aranžovat, tak už to herci zkouší zpaměti – tehdy se přirozeně nápověda zapotí. Jsou sice takoví borci, kteří to umí i pozpátku už od začátku zkoušení, ale většinou je to pochopitelně déle trvající proces. Ale s postupem zkoušení pak už většinou jen poznámkuji.

 

A jak často se pak při představení stávají hercům výpadky textu? Mají na tebe nějaká speciální gesta z jeviště – posunky, když potřebují tvou pomoc?

 

Během představení se to už většinou nestává a když, tak většině herců stačí malé nakopnutí (myšleno obrazně…“  –  pozn. redakce), nahodit slovo a dostanou se zpět kam potřebují. Je fakt, že jeden nejmenovaný kolega má nacvičené krásné, jevištně efektní procházky obloučkem k místu u portálu, kde sedím. V dramatické pauze si poslechne, co má říct, a pak to nádherně přednese. Apropo, ptala ses, kde se schovávám – budky mušličky jsou už většinou zrušeny, tedy jsem buď v tom portále, nebo i v první loži, výjimečně schovaná někde za kulisou na jevišti.

 

Stalo se někdy, že by vyloženě „spadl řemen“, že by se muselo třeba úplně přerušit představení?

 

Jednou u Shakespeara vyrostla palma (v divadelním slangu se tak nazývá narůstající chvíle ticha následkem výpadku textu – pozn. redakce), kupodivu nikoliv v dlouhém monologu, ale v trialogu, kde se do toho aktéři zamotali tak luxusně, že ani ti kdo mluvili, ani ti potenciální zachránci okolo, nevěděli kde navázat, a to jsem tehdy z portálu div nekřičela, že mě snad museli slyšet až na radnici… Nějak to dopadlo, vždycky to nějak dopadne, ale jsou situace u kterých by rychlé řešení některého z kolegů mohlo přinést ještě větší zmatek, čehož se mnozí právem bojí. V globálu se ale takové věci stávají výjimečně, pro herce je nápověda do značné míry spíš psychologickou podporou – mají jistotu, že kdyby něco, tak že si mají kam dojít. Nápověda je koneckonců přítomná na každém představení.

 

Znáš tolik divadelních her – počítáš si je?

 

Tak asi bych se dopočítala, ale číslo nevím. Nové hry se ukládají do paměti, a ty, které byly již staženy, z hlavy pomalu mizí. Beru to prostě takto průběhově a žádné statistiky si nevedu.

 

Občas si i zahraješ v našem hereckém studiu. Jaké to je z druhé strany?

 

To byla velká výzva, zahrát si, protože jsem typově spíše plachá a introvertní a najednou jsem se, z části právě z pozice nápovědní spolupráce, dostala v hereckém studiu na jeviště mezi puberťáky. Měla jsem trému, ale zjistila jsem, že obrana proti ní se dá trochu nacvičit. Jsem za tu zkušenost ráda, v hereckém studiu Jany Vojtkové se má i člověk bez hereckých zkušeností možnost tvůrčím způsobem realizovat. Pro mne byla také cenná možnost vcítit se do role těch, kterým napovídám.

 

V jednom z představení hereckého studia hraješ matku – sama máš dcerku Jindřišku, jejím tatínkem je kolega z techniky výtvarník a fotograf Michal Maršík. Má vaše Jindřiška také tendence být divadelnicí?

 

Je jí deset roků a divadlo se jí líbí. Jedna z variant jejího směřování to tedy asi bude, ale to se všecko samozřejmě ještě uvidí. Účinkuje nyní ve hře Společenství vlastníků. Když si během zkoušení chodila za režisérem pro své připomínky, tvářila se velmi důležitě.

 

Jak zvládáte výchovu, když jste oba v divadle?

 

Teď už to jde, Jindřiška je větší a samostatnější, já pracuji většinou na velkém divadle a Michal na malém, nestává se naštěstí často, že bychom ani jeden z nás nemohl být večer s Jindřiškou.

 

Věnuješ se také ručním pracím, vyrábíš krásné šperky z korálků a různých materiálů, kde bereš volný čas a co nejraději tvoříš?

 

Moje mamka mne kdysi učila plést, ale já se našla spíš v korálkách – stalo se to na mateřské, tedy, ne že bych se nudila, ale to dítě někdy spí, a tak jsem třeba háčkovala. Toho si všimly kamarádky a ségry, a tak jsem to dělala nejprve pro ně, později se sestrou jsme začaly vyrábět korálkové šperky, se kterými jezdíme po jarmarcích. Když pak přijdou ke stánku různí lidé, třeba děti a reagují: „Jéééé, to je hezkýýý!“, tak to člověka potěší. Je v tom odpočinek i vyvztekání, oboje člověk někdy potřebuje.

 

Máme tu nešťastnou pandemickou dobu – jak to zvládáš?

 

Musí se to prostě nějak zvládat. Pokud máte doma školní dítě, je to samozřejmě problém číslo jedna. Fakt je, že to s Jindřiškou nějak dáváme, ale co tedy vnímám jako nejnáročnější pro mne osobně, je suplovat školní jídelnu, moc mne nebaví vařit a především vymýšlet jídelníček.

 

A vnímáš i nějaké dobré aspekty této doby?

 

To, že jsme trochu více doma, má i svá pozitiva v tom, že prostě můžeme být více spolu. Jindřiška mi pomáhá s korálkama, s Michalem jezdí různě ven. I to, že jsme kvůli covidu v různých nových rolích, nám v důsledku může něco pozitivního předat.

 

Co je v práci pro tebe největším motorem a co tě na tom tak baví? Máš chuť pracovat pro divadlo i v dalších letech?

 

Rozhodně bych chtěla zůstat i v dalších letech. Je mi to tu velmi drahé, mám ráda zdejší lidi. Do budoucna bych možná ještě ráda postoupila na činoherní inspici. Ta má globálně na starosti, aby všichni a všechno bylo tam, kde má být. Je toho tedy trochu více než u nápovědy, která se stará, aby na svém místě byla slova, ale já prostě ráda koordinuji. Tedy, když to shrnu, tak mne v divadle drží lidi. Mám tu zdejší „bandu“, prostě ráda. A na té iracionální sympatii to v divadle vše stojí a padá. Já jsem tu šťastná.

 

Rozhovor vedla: Michaela Pompová

Přepis a redakce: Jiří B. Sturz

.
HOME ČINOHRA OPERA BALET PROGRAM KONTAKT
.
© 2015, Šaldovo divadlo – všechna práva vyhrazena