Minulý týden, na Škaredou středu, nás opustil Milan Janáček.
Malíř, grafik, ilustrátor a pro nás, kteří pamatujeme osmdesátá léta v libereckém divadle, také nezapomenutelný herec. Milan měl v sobě slunce a pohodu jižních Čech, kterou dokázal přenést do všeho, co dělal, od velkých pláten až po nejtitěrnější ex-libris. I když byl Jihočech a nic mu nebylo cizejší než melancholie, dokázal se vcítit do atmosféry našich hor a bez jeho linorytů bychom si Knihu o Jizerských horách ani neuměli představit. Vzpomínám na návštěvu Salonu severočeských umělců v Oblastní galerii, šel jsem tam se svým kamarádem scénografem Milanem Čechem, prohlížím s povinným respektem díla nejrůznějších rozměrů i kvality, když tu ticho výstavní síně prořízl Čechův radostný výkřik: „Jé, tady je veselo!“ Vstoupil do kóje s obrázky Milana Janáčka. Bavilo ho bavit. Měl duši komika. Naplno ji předvedl s hrádeckými amatéry v Podivném odpoledni jako dr. Zvonek Burke, tuším, že v roce 1983. Přiznám se, že lepšího Burkeho jsem nikdy neviděl. Když jsme v roce 1986 na konci sezóny hledali nového správce chudinského ústavu Zemljaniku do Revizora a nikoho nemohli najít, nadhodila Milena Šajdková jméno Milan Janáček, a já za ním okamžitě běžel. Od té doby se začal objevovat v obsazení tak často, že mu divadlo radši nabídlo trvalou smlouvu, aby neprodělalo na externistech. Milan nikdy neusiloval o kariéru profesionálního herce, divadlo pro něj nadále bylo koníčkem, například si byl dobře vědom svého hendikepu s jevištní mluvou a pracoval na jeho odstranění se sobě vlastní vynalézavostí. Po čase, po jedné zkoušce, za mnou přišel Karel Svátek, který hlídal všechny prohřešky proti správné mluvě, a povídá: „Poslyš, ten Milan mluví líp než většina našich umělců.“
„Za to vděčí Rudému právu,“ odpověděl jsem. „Když má hrát, zavře se v ateliéru a přečte si ho od ,Proletáři všech zemí, spojte se' až po tiráž nahlas.“ K jeho nezapomenutelným výkonům patřil opilec z putyky Křišťálový Palác Marmeladov ve Zločinu a trestu. Svěřil se mi, že z té role nespí. „Já se z toho člověče včera musel vykreslit,“ a z tašky vytáhl obrázek. Dodnes ho mám nad postelí. [Obr.] Ve Snu svatojánské noci si zahrál sám sebe v roli zuřivého ochotníka Kdoulíčka. Hrál v tehdy velepopulárních satirách Psychoterapie I a II. Pak přišel 89. rok, otvíralo se Malé divadlo a on nechyběl v sestavě Anglického krále. Byl jsem hrozně rád, že přijal pozvání a vystoupil (naposledy) v Malém divadle na Soirée k 30. výročí jeho otevření. Vyšel jako hoteliér v hotelu Zlatá Praha, v ruce držel gramodesku se Symfoniettou, hodil ji na zem, rozdupal a směrem k své uměnímilovné manželce vykřikl větu, která před třiceti lety vždycky vyvolala salvu smíchu: „Dokud jsem hoteliérem ve Zlaté Praze já, Janáček mi přes práh nesmí!“ Milan v té době byl všeobecné známou postavou, teď se nás zasmálo už jen pár...
Kdo jste ho znali, připijte mu, nejlépe dobrým červeným.
Vzpomínku sepsal Petr Palouš.
