Dlouholetý zaměstnanec Divadla F. X. Šaldy Michal Maršík vydal omalovánky s libereckou archtekturou. "Jsem (možná) člověk, který se nezajímá o fotbal a je hudebně nevzdělaný. Naopak mě zajímá výtvarná kultura, příroda a již odmalička architektura. A jestli to někoho zajímá, tak jsem se narodil v ten den, který je jen jednou za čtyři roky," řekl nám na úvod Michal. Přečtěte si s ním rozhovor.
Jak dlouho už jsi v Divadle F. X. Šaldy a čím vším jsi tu prošel?
V šaldově divadle jsem začínal jako jevištní technik (stavěč scénických dekorací) – tehdy ještě jen jako brigádník. Později jsem nastoupil na techniku v Malém divadle, kde jsem si MD dost oblíbil. O divadle jsem tehdy nevěděl vůbec nic a několikrát jsem u divadla skončil kvůli práci ve školství. Všechny pozdější návraty k divadlu mě přesvědčily, že nechci v životě dělat nic jiného. Za tu dobu jsem často střídal profese stavěče a inspicienta - ty holky pořád chodily na mateřskou :-) Momentálně pracuji jako jevištní technik, inspicient, lepič plakátů a od nové sezóny vystřídám kolegu na rekvizitárně. Ovšem nebojím se žádné práce a vždy když je s něčím potřeba něco udělat, rád přiložím ruku k dílu.
Povíš nám víc o práci u divadla?
Divadlo není neživá hmota kterou utvoříte v nějaký tvar a bude fungovat bez problémů několik měsíců. Divadlo je živá duše, kterou musíte mít rádi a neustále je potřeba ji opracovávat. Tohle totiž nejde dělat jen pro peníze.
Co tě na divadle baví?
Dost mě baví připravovat novou inscenaci, být toho součástí, zažívat příjemné i nepříjemné chvíle během zkoušení a těšit se,až to pustíme mezi lidi. Potom se nám totiž dostane ta odměna, když vidíte reakci našich diváků.
Můžeš dát divákům tip na své oblíbené představení?
Z toho co máme teď momentálně na „skladě“ bych určitě doporučil Mikve od současné izraelské autorky Hadar Galron. Příběh žen židovské ortodoxní komunity, který nám ukazuje jak postavení žen v tomto společenství, tak i odhodlanost vzepřít se židovskému zákonu.
Píšeš o libereckých pohřebištích, kreslíš libereckou architekturu… Dá se říct, že jsi pravý Liberečan? Narodil ses tu? Jak dlouho tu žiješ? Co máš na Liberci rád?
Hřbitovy mě dost baví a často na nich trávím celé hodiny. Chodím tam odpočívat po práci mezi živými lidmi. Co se týče architektury, tak to není jen v Liberci. Již od mala jezdím do Prahy, po hradech a zámcích, prostě zkoumat (a nechat se unést) jaká tehdy měla naše společnost cit pro krásu. Rozený jsem liberečák, i když kořeny mám půl pražské a půl slovenské :). Přestože zde žiji celý život, na Liberci toho zas tolik rád nemám. Dobře, něco přeci jen a to je že jste z našeho města za deset minut na horách.
Jak vlastně celý nápad na omalovánky s libereckými stavbami vznikl?
Ta myšlenka se objevila, když sem si chtěl namalovat východní stranu ulice 8. Března. Tam totiž stojí řada klasicistních domů z 18. století, které mě v Liberci dost baví. Potřeboval jsem si to nakreslit a vybarvit… Jenže pak to přišlo – vždyť to nemusím vybarvovat.
Co bylo nejtěžší na realizaci?
Úplně nejvíc nejtěžší bylo vybrat stavby které z omalovánek vyřadím.
Jsi kreativní člověk, na co dalšího se tedy můžeme těšit? Co chystáš?
Neustále něco tvořím. Prozradím že teď maluji jedno plátno pro naši kolegyni, ovšem víc neřeknu. Jinak pracuji na dalších hřbitovech a kdo ví, jednou třeba dokončím svůj velký román :-)
