S Martinem Doubravským o „znovuzrození" libereckého Jakobína. Přečtěte si rozhovor, jehož část jsme uvedli v aktuálním čísle zpravodaje Xaver.
Když operní soubor loni v září uvedl na jeviště novou inscenaci opery Jakobín, mistrovského díla Antonína Dvořáka, stala se svého druhu mottem inscenace slova ze závěrečného sboru opery: „Pusté síně obživněte!“.
Vyplynulo to z nadšení, že snad znovu ožívají prázdná divadelní hlediště. Opak byl pravdou. Po dvou divácky velmi úspěšných premiérách se zpřísnila opatření a zbrusu nový liberecký Jakobín, v hudebním nastudování Martina Doubravského a v režii Kateřiny Duškové, čekal bezmála rok na své „znovuzrození“. Několik vět o tomto klenotu české národní hudby jsme promluvili právě s šéfdirigentem Martinem Doubravským:
Jedná se o vaší třetí inscenaci Jakobína. Uvedl jste, že dílo bylo první operu, kterou jste dirigoval. Změnil se za ta léta nějak výrazněji Váš interpretační postoj k tomuto dílu?
Zcela určitě změnil. Před třiceti roky jsem se inspiroval nahrávkami a dnes se více zamýšlím, zdali interpretační tradice přeci jenom toto dílo nezatěžkala, jestli se trochu akcentem na vlasteneckou pompéznost nevytratil onen rozměr prosté srdečnosti.
Jak se vám líbí liberecké režijní pojetí? Naplnilo vaše představy?
Obecně spatřuji dvě cesty, jakými se dnešní režiséři ubírají. Mnozí mají hlavní cíl vložit do díla své tvůrčí představy, dílo převyprávět a být hlavně originální. Někdy tento přístup je možný a ocením jej, často mne však mrzí, že bez vysvětlujících slov režiséra se divák v tvůrčím zanícení režiséra doslova ztratí. Paní režisérka se vydala složitější, a dle mého názoru dnes cennější a vzácnější cestou. V podstatě ponechala reálie příběhu a soustředila se na vztahy, charaktery a sdělení jednotlivých postav.
Patří Jakobín k „těžkým“ operám, kde se interpret může snadno „vybourat“, a nebo je ta příznačná Dvořákova hudební srdečnost i k hudebníkům milostivá?
Milostivá rozhodně není, úskalí je mnoho. Je potřeba mít obsazení sedmi zpěváků, kteří zvládnou objemem hlasu poměrně velký orchestrální zvuk, a stejně tak disponují potřebnou pěveckou kulturou. To vše není samo sebou. Tento rok se opět urodilo mnoho tzv. produkcí Rusalky s klavírním doprovodem, kdy za pomoci mikroportu se stávají "operními zpěváky" nejrůznější popové a muzikálové hvězdy. Tak ale Dvořáka interpretovat nelze, a zda to rozšíří okruh operního publika, si nejsem jist. Doufám, že tento přístup k opeře zůstane pouze okrajovým jevem. O naší inscenaci Jakobína věřím, že její premiérový úspěch u publika nebyl náhodný, a že se udrží dlouho v repertoáru.
Na co se v nejbližším čase šéfdirigent Martin Doubravský těší?
V září nás čeká premiéra Jolanty. Bohužel se nastudování této opery muselo na jaře nešťastně přerušit dva týdny před cílem. Jak se to odrazí na výsledku inscenace, asi nikdo netuší. Že se však jedná o mistrovské, a velmi kvalitně obsazené dílo, o tom jsem pevně přesvědčen.
Foto: Karel Kašák
