Herečka z Vinohradského divadla převzala Regan v Králi Learovi.
Herečku Antonii Talackovou jsem poprvé viděla na scéně Národního divadla. Bylo to před více než deseti lety, tenkrát hrála lehkomyslnou Miki v inscenaci Mikve a bylo jí plné jeviště. Když jsem se s ní pak později pracovně potkala ve studiu Vinohradského divadla, zaskočilo mě, jak drobná a subtilní je. Zkoušely jsme společně hru Nikdy od Lenky Lagronové a od té doby si tak nějak patříme do životů. Když myslím na Toničku, vidím ji, jak stojí na kopci někde na Českolipsku, kam jezdí na svou milovanou chalupu. Hledí do dálky stejně jako námořník z přídi lodi přehlíží nekonečnou krásu vod a nebe. Stojí nad krajinou s cigaretou a sklenkou bílého v ruce a kolem ní běhá pes a dvě děti. Když se k ní však přiblížíte, okamžitě opouští své světy a je s vámi ve vaší přítomnosti a do několika okamžiků vás rozesměje. V životě ji zastihnete většinou v autě na cestě mezi divadlem, domovem, školou, rozhlasem a dabingem. Tonička postavila dům, zařídila několik domácností, umí opravit stoupačky i rozbitý kotel nebo střechu. Tenhle talent má po tatínkovi, námořním kapitánovi. A samozřejmě se stará o dvě malé děti, dvě velké kočky, jednoho pubertálního psa a jednoho dospělého manžela. Hraje krom svého domovského Vinohradského divadla i na několika dalších pražských i mimopražských scénách. Myslím, že Antonie je ve skutečnosti kočka s několika životy, protože jeden člověk na tohle všechno prostě nestačí.
Toničko, co si myslíš, že se ve tvém životě skutečně povedlo?
Děti.
Kdybys na sobě mohla něco změnit, co by to bylo?
Abych nebyla bez rodičů.
Kterou žijící osobnost nejvíce obdivuješ?
Svého manžela. (Tím je herec Igor Bareš – pozn. aut.)
A z těch, kteří už nejsou mezi námi?
Václava Havla jmenovat nemusím, viď? Tak pak Danu Medřickou.
Co na sobě nemáš ráda?
Nesystematičnost, ale víc mi asi vadí moje netrpělivost.
A na druhých?
Nemám ráda závist a nevím si moc rady ani s přehnaným sebevědomím druhých.
Kdy nejčastěji lžeš?
Nikdy nelžu. (A rozesmála se na celou Kavárnu Praha – pozn. aut.)
Z čeho máš strach?
Bojím se samoty, opuštění.
Kde jsi nejšťastnější?
Doma, na chalupě, ve vinotéce, v koupelně, v psím pelechu.
Tvůj nejcennější předmět?
Prstýnek po mamince.
Co opravdu z duše nesnášíš?
Bezmoc.
Tvé nejoblíbenější jídlo?
Jalapeño.
Tvá nejoblíbenější cesta?
No, asi cesta sama k sobě.
Kniha na nočním stolku?
Jak vychovat psa.
Co posloucháš při svých mnohahodinových cestách autem?
Audioknihy mého manžela.
Dobře, tak jakou hudbu si pouštíš?
Tatínkův Rock’n’Roll.
Proč nemůžeš dělat nic jiného než divadlo?
Myslím, že proto, že nic jiného neumím.
Těmito slovy ukončila malá velká žena s obrovským srdcem náš rozhovor a běžela do našeho divadla na své první představení Krále Leara, v němž dočasně převzala náročnou roli Regan za Veroniku Korytářovou, která se momentálně věnuje neméně náročné roli maminky.
V úterý 17. května máte před prázdninami ještě poslední možnost našeho vzácného hosta vidět po boku fenomenálního Leara Václava Helšuse.
(Rozhovor vedla Kateřina Dušková.)
