Ladislav Dušek se během svého života nesmazatelně zapsal do paměti nepřeberného množství lidí. Alespoň zlomek z nich jsme požádali o vzpomínku. Nikdo neodmítl a každý se jí chopil po svém. A i to vypovídá o Láďově schopnosti získat si srdce snad každého, lhostejno jakého naturelu, s kým se setkal.
Poslední rozloučení s naším drahým kolegou, hercem Ladislavem Dušek bohužel není s ohledem na současná vládní nařízení možné.
Věnujte mu prosím krátkou vzpomínku.
Můj milovaný kolega Láďa Dušek byl člověkem, který mi ukázal, že nadhled, nadsázka a humor jsou nejlepšími průvodci po životě. Díky němu jsem viděl, že si lze zachovat důstojnost, a přesto zůstat dítětem. Byl mým průvodcem po tom, co je na životě hezké. Díky Království se stále procházel pohádkovým světem a k tomu díky názorům a charakteru zůstával nohama pevně na zemi. Jsem rád, že mne do svého příběhu pozval a hostil mne v něm úžasnými příhodami. Snad tu hravost, kterou v nás hýčkal, dokážeme díky němu nést a radostně rozdávat dál. Heslo Libereckého království je: Hominis Sumus, non Dei – Lidé jsme, ne Bohové. Láďa se však pro mne Bohem stal, ne při svém včerejším Nanebevstoupení, ale již dávno. Kéž nám Jeho Osvícené Veličenstvo stále svítí na cestu životem.
Petr Jeništa, herec
Pamatuju si to přesně... Byly to moje první velikonoce v Liberci. Nebyl jsem v angažmá ještě ani tři měsíce a Láďa se mě zeptal: „Pane kolego, chcete si tykat, nebo onikat?“ Ani na vteřinu jsem nezaváhal. A tak jsme si dvacet sedm let onikali. Vzal mě za parťáka a už to jelo… pak jsem dvacet pět let musel dělat Mikuláše, aby mohl zlobit jako Čert… mimochodem taky nás s Věrkou na liberecké radnici oficiálně oddal… stáli jsme u zrodu Skotských her na Sychrově a ani jednou nevynechali… založili spolu Liberecké království… pořádali se všemi královskými ministry plesy Jeho Veličenstva Františka Ladislava I., na kterých nám rozdával řády a medaile... vyrazili na moře, abychom získali pro Království ostrov… pravidelně sázeli společně s kolegy Královskou sportku, a i když jsme dohromady nikdy nic nevyhráli, byly to časy noblesní zábavy. Láďa byl recesista velkého formátu, pábitelem nadosobních rozměrů, opravdový gentleman a…… kamarád.
Martin Polách, herec
V roce 1976 jsem nastoupil do divadla v Mostě a hned jsme si padli do oka s Duškem. Pakliže existuje láska na první pohled, tohle bylo kumpánství na první pohled. Definitivně ho stvrdila Anticharta z kraje roku 1977. Soubor byl svolán do kuřárny, podpisový arch koloval... Já to měl vyřešené a s lehkým srdcem jsem papír poslal bez podpisu dál. Totéž, s lišáckým pohledem směrem ke mně, udělal Láďa. Myslím, že jsme oba tenhle okamžik vnímali jako gesto, které stvrzuje pokrevní bratrství. Dvě černé vrány Divadla pracujících! Na konci sezóny jsme společně zblbli půlku města a uspořádali na mosteckém tržišti Goldoniádu. Hrálo se pod širým nebem, nálada grandiózní. Díky Láďovi se můj jednoroční pobyt v Mostě vepsal do vzpomínek v třpytivých barvách.
Ivan Pokorný, divadelní, filmový a televizní režisér
I když jsme se seznámili při natáčení na pobřeží a ve vlnách Jaderského moře, budu mít Láďu Duška navždycky spojeného s Libercem – a Liberec s Láďou Duškem. Do zdejšího divadla, které bylo přes tři desetiletí jeho uměleckým domovem, rád jezdím jako divák a v posledních letech i jako hostující herec. A kdykoli jsem se s Láďou na těchto cestách potkal, bylo to vždy setkání příjemné, jeho vlídný úsměv i přátelský tón hlasu mi dodával pocit, že jsem tu vítán. Dokázal mimoděk uklidnit, protože klid, co sám vyzařoval, byl nakažlivý. Správný chlap, laskavý kolega a navíc elegán. Vzácný člověk, který bude chybět nejen na jevišti. Jsem vděčný, že jsem ho znal.
Ondřej Novák, herec
Ještě dřív než jsem Ladislava Duška poznal osobně, znal jsem ho z bohatýrských historek od jeho kolegů z mosteckého angažmá. Tak trochu mi to nesedělo k herci, se kterým jsem se setkal v Liberci: vzpřímený seriózní muž, který ze zkoušky odcházel na zastupitelstvo. To klamal tělem, tak jako mnozí jiní herci, kteří se svou prací mimo jeviště snaží dodat na trvalosti nejpomíjivějšímu ze všech lidských zaměstnání. Vždycky se totiž vrátil, svlékl sako a znovu vstoupil na jeviště. Tak jako Puk ve Snu noci svatojánské: v dlouhém černém kabátě, nebylo jisté, jestli to je romantický hrdina nebo šupák, na holém těle jen vestu, jako kdyby necítil ani zimu ani teplo, s vážnou tváří, plný ochoty posloužit svým pánům, ale ve skutečnosti sloužící jen sobě. Přesněji řečeno tomu, aby se věci daly do pohybu, aby lidé i elfové ztráceli rozum a přicházeli o srdce. Hrál s nimi i pro ně, byl jim partnerem i protivníkem, autorem, režisérem i divákem. Jestli měl Ladislav Dušek s Pukem nějakou společnou vlastnost, tak vášeň pro to, co se odehrává jen mezi lidmi na jevišti a lidmi v hledišti. Dnes jsou hlediště prázdná, a tak asi přijde o poslední vyprodaný dům a poslední aplaus. Jistě ale teď slyší jiný potlesk, ve vyprodaném divadle, v takovém, kde si herec vybírá svého ředitele, šéfa i režiséra a ne naopak, kde autoři píší hercům na tělo takové role, že po skončení představení dámy pláčou, pánové tleskají a pokladní v kase se směje. A když všechno skončí, všichni odejdou a divadlo bude prázdné, tak se na jevišti ještě jednou objeví Ladislav Dušek, tak jako Puk a zhasne. Někdo to přece musí udělat i tam.
Vít Vencl, divadelní a rozhlasový režisér, v letech 2006 – 2011 umělecký šéf činohry Divadla F. X. Šaldy
Měl jsem možnost poznat Láďu jako člověka statečného, člověka čistého srdce, vynikajícího herce a kamaráda. Navěky ho budu mít spojeného s rolí pana Kotrby ve filmu Krajina ve stínu. Kotrba je jeden z mála lidí ve vesnici, který statečně ctí etická pravidla, i když se nechá v nejtěžší chvíli zlomit. Láďa se nenechal zlomit nikdy, a za to jsem mu vděčný.
Bohdan Sláma, filmový režisér
Vaše Veličenstvo, kapitáne mé první plavby, příteli, učiteli, můj divadelní tatínku, Láďo! Vyplul jsi na svou poslední plavbu. S panákem rumu v ruce připíjím na klidné moře a jsem vděčný za okamžiky v Tvé přítomnosti na jevišti, na palubě, v životě... Děkuji! Z přístavu ti mává Tvůj,
Jakub Albrecht, herec
Pronikavé oči mámina kolegy, před kterými jsem se coby malá holka trošku styděla.
O mnoho let později vidím tyto oči velmi zblízka při natáčení Krajiny ve stínu. Jsou unavené nemocí, ale nadšení z možnosti tvořit, tedy hrát, v nich září. Sedíme spolu ve světničce jedné z chalup u návsi v Bořicích, podřimujeme u horké pece a čekáme. Protože u filmu se pořád na něco čeká. Znovu ty oči potkávám před měsícem na slavnostní premiéře ve Slovanském domě. Jsou jemně dojaté a radostné...
Magdaléna Borová, herečka
Křehká síla Ladislava Duška
Když se vysloví jméno Ládi Duška, vytane snad jeho přátelům a známým mimo jiné slovo „šprýmař“. Mezi anekdotami a historkami, k nimž se vracel, však vyčnívala jedna. Neveselá. Ještě když hrál a žil v Mostě, setkával se v sousedství se starým mužem, který působil uboze a opuštěně. Nakonec se však ukázalo, že šlo o bývalého letce – pilota RAF. Tak skončil hrdina a zřejmě bývalý fešák a milovník v uniformě? Láďu Duška ta proměna šokovala.
Proč o této historii mluvit právě teď? Mnoho zdánlivě moudrých nám bude namlouvat, že člověk je tím, čím skutečně je, a ne tím, čím CHCE být. Snad je to často pravda. Snad je smysl pro realitu i cestou, jak se vyhnout zklamáním a pocitům, že je člověk nešťastný. Ale dost možná je to někdy právě naopak. Cestou ke štěstí a hlavně ke smysluplnosti života je NEZAPOMENOUT na to, čím člověk být CHTĚL A CHCE. Láďa Dušek je toho důkazem. Nejen na jevišti jako herec, nejen coby recesista na trůnu svého „Libereckého království“, ale především svým životním příkladem. V posledních letech a měsících na něm byl jeho skutečný věk vidět. A přece nerezignoval na umění žít, na touhu žít, na radost žít, na vůli zůstat MUŽEM, zůstat ELEGÁNEM, zůstat SÁM SEBOU. Nebyla to ani póza, ani nedostatek odvahy přiznat si pravdu. Byla to touha skutečnější než skutečnost.
Snad právě v tom je krom celoživotní práce na jevišti možné vidět jeho odkaz. Člověk vždycky může nadávat a žehrat: na věk, na zdraví nebo třeba na to, že je něco „shnilého ve státě dánském“. Většina lidí to taky dělá. Ale nežije člověk to, co CHCE žít?
Není v moci jednotlivce měnit svět. Ale svůj vnitřní svět si tvoří každý z nás sám. A je lhostejno, zda je potřeba utkat se s vnější nesvobodou – jako v listopadu 1989 nebo se stářím, což nemine nikoho z nás.
I proto si snad nikdo z přátel a blízkých nebude Láďu Duška pamatovat jako stárnoucího muže. Vybaví se nám takový, jaký CHTĚL BÝT. V tom tkví kus hereckého umění a hlavně pravda jeho života. A s tou nikdo a nic nehne. Ani osud.
Tomáš Syrovátka, dramaturg a dramatik
Aj dnes jsem (skáče mně ten Láďův knír a podoba jeho tváře do mysli) v jakési radostné úctě vzpomněl na krásnýho chlapa, který v životě dokazoval, že dobrý je ten herec, který není jenom herec, ale taky muž, který se umí postavit zlu a pak se propojit s tím pozitivním, co po zlu zbylo, tedy starat se i o věci veřejné a lidské. Proto velice su rád, že jsem se s ním mohl potkat ve vašem divadle při Ceně facky (jeho postava Vinaře byla věrná!) a taky na naší Jízdě králů v Kyjově v témže roce. Je to herec, jehož odkaz ve mně zůstane.
Josef Holcman, spisovatel
Milý Láďo, píšu Ti na louce. Koukám na nebe a cítím, že tady jsem Ti tak nějak blíž. Budu stručná, neboj. Venčím psy a vzpomínám. Pamatuješ, jak jsme měli oba dva dalmatiny? A oba často chodívali v černém? A smáli jsme se tomu, jak jsme ty jejich chlupy měli na všem, co jsme nosili. Anebo, Nicku, jak jsem ti hrála ve Výstřelech na Broadwayi milenku Olivu? Moc nás to tehdy bavilo... Často jsme se spolu smáli i na jevišti. Vzpomínáš, jak jsem Tě vždycky chytla v představení Mučedník za ruku, když zhasli a my měli ve tmě odejít z jeviště? Tou stejnou rukou jsi mi v tom samém představení žehnal, pane faráři. Duchovní Ti šli... Slušeli tvé velké duši. Víš, mám doma pět kocourů. Ale něco Ti prozradím. Jsi můj nejmilejší kocour ze všech, Mikeši. Tvoje Křenková z Atomové kočičky. Velká, láskyplná, moudrá srdce nezhasínají. Nikdy... Pozdravuj DOMA.
Jana Hejret Vojtková, herečka
Abonent
Byli jsme s Láďou skutečnými abonenty na lince č. 3 městské elektrické dráhy víc než třicet let. Jízda mezi centrem a Lidovými sady je totiž nejkrásnější, co lze okénkem tramvaje zahlédnout, i pokud nekvetou rododendrony. A s nikým jsem se za ty roky tak často nesjížděl… V původním slova smyslu, až je mi to podivno. Když tramvaj nestíhal doběhnout nebo šel s pejskem, alespoň jsme si zamávali. Nikdy jsme však nezašli na konečné do Formanky na jedno na dvě, a že by bylo nač vzpomínat.
Svedl nás totiž Listopad a Láďova kuráž jít do dění. Mnoho z lidí v tom čase vykonalo své, zůstali dál u praporu, ale málokdo byl tak vytrvalý. Láďa se stal třikrát zastupitelem, řečnil na náměstích, účastnil se výjezdů do obcí, pochodů i demonstrací, a to vždy s vervou. Z památného stávkového výboru Divadla F. X. Šaldy, kde spolu s režisérem Petrem Paloušem a kolegy Hanušem Borem a Zdeňkem Palusgou odvedli roli vpravdě revoluční a kdy prožili v budově divadla jednu noc plnou obav, odchází z té čtveřice statečných jako první.
Za tiché kamarádství i všechno ostatní si Ládi moc vážím, Čestná medaile města Liberce je právem jeho; třebaže hrál tak krásně estébáky…
Jan Šolc, vysokoškolský pedagog, někdejší poslanec za OF, poradce Václava Havla, čestný občan Liberce
Som veľmi smutná, že nás Ladislav Dušek navždy opustil. Ale som šťastná a vďačná osudu, že som ho mohla spoznať. Láďa bol skvelý partner. Nielen výborný herec, ale aj veľmi dobrý človek. A veľký gentleman! Nikdy nezabudnem na jeho krásne modré oči. Spi sladko, Láďo.
Zuzana Krónerová, herečka
Když jsem Láďovi v roce 1994, právě nás Petr Palouš seznámil, po premiéře Sexu noci svatojánské vysvětloval, proč nemohu být v Liberci na plný úvazek dramaturgem, soustředěně mně naslouchal a souhlasně pokyvoval hlavou. Asi o půl hodiny později mi zčista jasna řekl: „Však ty tady stejně jednou skončíš.“ Stalo se o šest let později.
Když jsem v roce 2008 začal pracovat v Národním divadle a chtěl Liberec už asi potřetí – tentokrát definitivně – opustit, řekl mi Láďa: „To bych se moc divil, kdyby se ti to povedlo.“ A smál se. A já pracoval v Národním i v Liberci.
Když jsme se domluvili na spolupráci s Ivanem Rajmontem, tak mě jednou po nějakém představení poplácal po ramenou a pravil: „Tak teď už se nehneš.“ A hrozně se smál mému bezděčně zděšenému výrazu.
Nevím, jestli byl se mnou spokojen jako s dramaturgem, ale rozuměli jsme si. Líbila se mi jeho zaujatost, energie a hravost „štěněte“, jak pěkně napsal ve vzpomínce Petr Palouš. Smysl pro humor. A schopnost vrhat se do riskantních projektů s decentní, ale urputnou silou. Udivoval mě čistotou své „královské“ recese, kterou mi připomínal vše, co jsem kdy četl o zakladatelích tohoto žánru, který v původní podobě vlastně zanikl nebo se transformoval do různých performancí. Jen František Ladislav I. byl čirou připomínkou jeho dávné tváře.
Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že má na moři loď a patřičná oprávnění, věděl jsem, že to je ten správný typ kapitána. Zejména do špatného počasí. Potvrdil mi to jeho neokázalý, odvážný a tvrdý boj s nepřízní zdraví i osudu. Boj o naplněný život.
Láďa Dušek mi bude v mém světě, který si nosím s sebou, velice chybět. Měl jsem ho prostě rád.
Martin Urban, damaturg
