V nedožitých 89 letech zemřel dne 9. května 2021 Karel Svátek, důležitá osobnost našeho divadla.
Divadlo je plné neviditelných lidí, kteří tvoří inscenaci na zkouškách, v dílnách a v zákulisí, lidí, které na jevišti nikdy neuvidíte. K nim patřil i Karel Svátek, neviditelný jako ostatní, ale zato slyšitelný. U Karla měl každý herec vystavenou účtenku, na kterou s pečlivostí vrchního Skřivánka zapisoval na každé zkoušce sebemenší prohřešek, kterého se dopustil vůči rodnému jazyku. S těmi účtenkami pak obcházel umělce za umělcem a připomínal mu, co neřekl, ale jen zahuhlal, pokrátil, spolkl, neslyšně zaševelil či zbůhdarma zahulákal, kde se mu vytratil rytmus, nebo co nevyartikuloval, ale jen zašumloval. A dlužno říci, že mu za to, byť občas mrmlajíce, byli všichni herci vděční.
Prvně jsem o Karlovi Svátkovi slyšel z úst Pavla Soukupa, svého spolužáka z DAMU. Já v roce 1982 nastupoval a on odcházel do Prahy. Vyzvídal jsem na něm, jaké to v Liberci je, a on mi tehdy v prázdné šatně svým kultivovaným hlasem pověděl: „Víš, tady v Liberci máme jistého pana Svátka a díky němu se tu na jevišti fakt dost noblesně mluví.“ A musím říct, že měl pravdu. Noblesa je slovo, které ke Karlovi patřilo, stejně tak jako jeho dokonalá Queen’s English, jeho zdravé svačinky, nebo jeho vášeň pro jízdní kola a Jizerky.
Věřím, že v hlasech, které svou urputnou pílí poznamenal, bude slyšet dál zřetelně a jasně.
Petr Palouš
