HOME
odkaz
Aktuality
odkaz

OBSLUHOVAL JSEM LIBERECKÉHO KRÁLE

OBSLUHOVAL JSEM LIBERECKÉHO KRÁLE
20.10.2020

Vidím to před sebou, jako dnes – počátek devadesátých let, to už byl Láďa Dušek zastupitelem v Liberci a kráčel po náměstí dr. Edvarda Beneše. Měl na sobě oblek, v ruce aktovku (asi zase někoho oddal), v očích mu hrály jiskřičky a na tváři měl potměšilý úsměv. Na náměstí se tyčila jedna z nových atrakcí báječných devadesátých let: autojeřáb s bungee-jumpingem. „Láďo, že ty jsi skočil?“ „Jasně. Jen jsem si, blbec, zapomněl sundat kravatu.“

 

Láďu Duška jsem poprvé potkal v červnu roku 1977, během posledních dnů své vojenské služby socialistické vlasti, v mosteckém divadle. Ivan Pokorný tehdy zorganizoval několik kolegů z mosteckého divadla kolem nápadu zahrát si divadlo na starobylé kašně, laskavě zachráněné socialistickými likvidátory starého Mostu, a přenesené doprostřed novodobého tržiště. Martin Urban (toho času zdravotník na letišti v Bechyni) naťukal na zadní stranu žádanek o odběry krve zkrácenou verzi Sluhy dvou pánů a já jsem to během vojenské dovolené odjel dozkoušet do tehdy ještě stojícího a pracujícího Divadla hrajících (pardon, obráceně). Láďovi tehdy bylo něco málo přes třicet, právě odmítl podepsat Antichartu, a do tohoto nejistého podniku na jedno použití se vrhl po hlavě, jako by šlo o život. Tehdy jsem to ještě nevěděl, ale přesně to bylo pro Láďu typické  - vrhal se hlavou napřed do všemožných dobrodružství a jediným záchranným lanem, nebo gumou, ke které byl připoután, byla ryzost jeho charakteru a víra v dobrý konec.

 

O dvanáct let později, v červnu roku 1989, jsme se potkali znovu, tentokrát už v Liberci na první čtené zkoušce inscenace „Obsluhoval jsem anglického krále“. Láďa byl tehdy čerstvým členem našeho souboru a touhle inscenací jsme otevírali Malé divadlo. V šatně uchovával vzácnou relikvii: kousek zlacené voluty z lóže mosteckého divadla. Při pohledu na ni se mi vždy vybavilo staré mostecké divadlo, jak jsem ho tenkrát v roce 77 viděl naposledy. Stálo už na okraji černé propasti, ze které se k němu centimetr po centimetru plížila apokalyptická monstra v podobě rypadel povrchového dolu. Ekonomika šla po krku nadstavbě, marx-leninská metafora v praxi. Myslím, že Láďu ten obraz strašil ještě víc než mě. Jsem si jistý, že v devětaosmdesátém šlo Láďovi, stejně jako mně, i o to vydobýt si právo na krásu a srandu ve všech jejich podobách.

 

Láďa byl v divadle nový, ale okamžitě se zorientoval a opět se po hlavě vrhl do práce pro úspěch divadelní stávky. A když se dobrá věc podařila a pravda, láska zvítězila, šel to radši kontrolovat jako zastupitel. Jak to vidím já, Láďa – politik měl dvě tváře: jednak to byl poctivý, skromný a pracovitý zástupce svých voličů, který neúnavně bojoval za spravedlnost a demokracii. Ale k tomu všemu to byl také král František Ladislav Dušek I. - panovník autokraticky spravující své recesistické Spojené království Liberce a Vratislavic, které stvořil (možná z frustrace nad fungováním demokracie u nás, ale možná ho k tomu vedla jeho vrozená noblesa a nostalgie po ceremoniální nádheře zašlých časů). Ať byly důvody jakékoliv, panovníkem se nestal z touhy po moci, ale především z potřeby bavit se, a tím bavit druhé

 

Láďa byl pro jakoukoli kravinu a dokazoval to i ve své práci. Nezapomenu, když v roli Maxima Gorkého přitáhl do divadla promítačku a na výstavě v prologu k „Čechovovi na Jaltě“ vydělával peníze na proletářskou revoluci promítáním Chaplinových grotesek. Vidím, jak z něj v „Sexu noci svatojánské“ sršelo nadšení vynálezce a snílka, stejně jako z jeho magické koule, kterou pro něj sestrojil jeho kamarád Vojta Maté. Byl hravý jako štěně, což mu přišlo vhod zejména ve „Dvou kavalírech z Verony“, kde si moc pochvaloval spolupráci s francouzským buldočkem Anetkou. Bez váhání se pustil do improvizací pro inscenaci „Téma sport“, dvě hodiny se tvrdě zkoušelo, a pak jsme pro inspiraci postavili kurt a hráli na scéně Malého divadla nohejbal.

 

Jednoho dne nečekaně vklouzl do hlediště během večerní oprašovací zkoušky komedie „Rodina je základ státu“. Myslel jsem, že se přišel pobavit, ale on se nesmál. O pauze mi pokynul, abych šel za ním. Následoval jsem ho do jeho koutku v šatně, on ze skřínky vytáhl láhev, tuším, Jima Beama, a nalil dva panáky. Když jsem se zeptal, co oslavuje, sdělil mi výsledek svého vyšetření. Ten den se dozvěděl, že mu zbývá přibližně rok života. Od té chvíle uběhlo zhruba deset let a já se už těšil, že ho na jaře příštího roku potkám jako pana vrchního Skřivánka z hotelu Paříž v nové verzi „Anglického krále“ po třiceti (dvou) letech. Úplně slyším, jak coby Pan profesor říká Hrabalovu repliku: „Zábava, to je poezie a vůbec věci a události krásné, a krása má dopad a dosah směřující k transcendentnu, vy volové“.

 

Láďo, smrt přešmikla tu tvou bungee gumu, ale ne při pádu dolů na dlažbu Benešáku, ale při tom opojném, krásném a noblesním letu zpátky, vzhůru nad radnici a nad divadlo a výš. Vidím tě stoupat nad Liberec vyšňořeného ve tvé slavnostní královské uniformě. A já tady dole můžu pyšně říct: „Obsluhoval jsem libereckého krále.“

 

Petr Palouš

 

.
HOME ČINOHRA OPERA BALET PROGRAM KONTAKT
.
© 2015, Šaldovo divadlo – všechna práva vyhrazena