HOME
odkaz
Aktuality
odkaz

MARTIN - DVOŘÁK - CHOREOGRAF

MARTIN - DVOŘÁK - CHOREOGRAF
25.02.2014
-
Poslední únorový večer se Šaldovým divadlem ponese „nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk...“. Pohádku o Raškovi, kterou divákům přímo na jevišti vytvoří postava Oty Pavla, pro liberecký baletní soubor připravil choreograf Martin Dvořák. Povídali jsme si o tanci, inspiraci a hudbě…
Jsi rodilý Brňák, ale existuje přesto nějaké pojítko Martina Dvořáka s libereckým krajem, respektive Libercem?
Budeš se divit, ale ta vazba tu existuje. Protože jsem od dětství jezdil k babičce a dědovi do Desné v Jizerských horách a často se dostal i do Liberce. O něm jsem věděl, že je tu krásné divadlo, radnice a vily německých utečenců po druhé světové válce. Tím mě ostatně Liberec šokoval i dnes. Některé čtvrti jsou konkurencí mé dnes již domovské Vídni. A to nepřeháním. A krom toho jsem do Liberce jezdíval hostovat jako tanečník Pražského komorního baletu.
V inscenaci Ota-Pavel-Raška propojíme osudy spisovatele Oty Pavla s jeho slavnou novelou Pohádka o Raškovi. Jak vznikla základní myšlenka propojení dvou rovin (autor a jeho příběh)? Nosil jsi téma v hlavě dlouho?
Téma jsem nosil relativně dlouho, i když nevěda. Alenka Pešková (šéfka baletu DFXŠ, pozn. red.) mě do Liberce zvala již dříve, ale já byl příliš zaneprázdněn svou taneční kariérou:-) Do třetice jsem jí pak navrhl toto téma, které dramaturgicky zapadá do její linie – témata spojená s Libercem. Jiří Raška tu totiž nějakou dobu skákal a ty skokanské můstky, co tu máte, jsou prostě inspiračním zdrojem i bez Rašky a Oty Pavla.
Kdy jsi poprvé četl Pohádku o Raškovi? Jak jsi ji viděl tenkrát a jak ji vidíš teď očima scenáristy?
Nepamatuji se, kdy přesně, ale bylo to v dětství nebo v pubertě. Babička mě totiž přivedla k Otu Pavlovi a já ty Srnce a Úhoře hltal. Pro mě v tom je český sentiment, melancholie dětství, vzpomínky člověka, který je hrdý na rodinu, na vlast. Tak jsem to viděl dříve. Dnes se mi ten obzor poněkud rozšířil, ale v zásadě je těžké přenášet tu barevnost jeho jazyka do tanečního představení beze slov. Přesto mám ale pocit, že z té poetiky čerpáme a vnášíme tam další vlivy, motivy a obrazy. Myslím, že pokud pochopí tanečníci, co tím chci říct, pochopí to i diváci. A nemusí jít jen o narativnost příběhu, ale hlavně o pocity, které se snažíme v divákovi evokovat.
Na jakého diváka jsi především myslel při tvorbě koncepce i choreografie?
Já na něj myslím stále. I když nejsem choreograf hlavního proudu, myslím na většinového diváka. Na otevřeného a vnímavého diváka. Na diváka, který chce být vtažen a zasažen. Ne na toho, který řekne „bylo to hezké či škaredé“ a za pět minut o tom neví. A taky bych rád snížil věkovou hranici obecenstva :-)
Koncept dvou dějových rovin může být pro někoho zprvu složitý – je podle tebe třeba balet nějak speciálně vysvětlovat? Jak se vlastně stavíš k „ději“ a jeho srozumitelnosti?
Nevím, zda vysvětlovat, nicméně divák by měl pochopit, že jde o dvě linie v jednom představení. Ta naivně realistická, snová a narativní o Raškovi a taky ta abstraktní, temná a poetická o Pavlovi. O určitou srozumitelnost se pochopitelně snažím, ale nenechávám si úplně svazovat ruce. Od té narativnosti v tanci se dnes již upouští, divák musí hledat a projektovat své pocity a vize do představení sám. Pak ho to i více osloví, když bude jakoby spoluautorem. A žádné vnímání něčeho po svém není špatné. Často jsem se od diváků dozvěděl o pocitech z mého představení, které jsem vůbec nezamýšlel, a byly správné a obohacující i pro mne.
Na scéně nebudou chybět lyže a skokanský můstek – jaké záludnosti na tanečníky čekají?
To je spíš otázka na ně, přesto je to výzva i pro mě. Prostě si nenabít hubu. Nicméně pracovní a bezpečnostní podmínky divadla nám nedovolují strávit s můstkem a lyžemi více, než je opravdu nezbytné.
V obsazení najdou diváci také role M a D. Půjde o abstraktní „společníky“ Oty Pavla, přibliž, prosím, víc…
Za postavami M a D se neskrývají moje iniciály, ale abstraktní figury Mánie a Deprese, které rámují dění kolem Oty Pavla. Divákům možná nebudou tak sympatické a na první pohled srozumitelné, ale pro mě jsou to polohy, které zrcadlí oproti Raškovu vítěznému tažení něco z našeho skutečného života. Zde se na bližší pohled, či spíše až syrový dotek, za ne zcela tradičně estetickým baletním, ale více současným pohybem, skrývá něco skutečnějšího a pro mě zásadnějšího, než v tom „pozlátkovém divadelním“ světě, který obklopuje osudy Rašky. Navíc mám k těmto postavám a jejich oběma interpretům určité vnitřní napojení, a to je pak pro mou tvorbu zásadní.
V inscenaci Ota-Pavel-Raška si zatančí i děti. Jak se ti s nimi pracuje, jak rozpoznáš, co zvládnou a co už je nad jejich síly?
Práce s dětmi mě baví, k dětem umím navázat vztah. Cením si jejich autentičnosti, dokážou překvapit. Je to výzva „sestoupit na jejich úroveň“ a hledat s nimi pohybový i výrazový slovník, který pochopí. Dospěláci prostě zapomenou, jaké to je být dítětem. Samozřejmě se ale vyskytují i momenty, kdy jejich přemíru dotazů nezvládám a jednoslovně je usměrním, aby dělaly, co jim říkám. Nicméně nad připomínkami dětí se často zamýšlím více než nad poznámkami dospělých.
V Liberci se už jedna Pohádka o Raškovi hraje – v Naivním divadle. Byl ses na ní podívat?
Nebyl. Jednak se tuším za dobu mého pobytu nehrála, pak taky zkoušíme dopoledne i večer a do třetice se nerad nechávám umělecky ovlivňovat.
Jak bys charakterizoval svůj pohybový, choreografický slovník?
To je poměrně častá otázka a docela nesnadná. Nerad se nějak škatulkuji. Spíš vysvětlím svůj tvůrčí background. Jsem klasicky školený tanečník s osmiletou konzervatoří a „princovským potenciálem“. Touto cestou jsem ale nikdy nešel a v podstatě vyzkoušel od neoklasiky, přes modernu, contemporary, improvizaci, až po taneční, pohybové divadlo a další alternativní proudy. To, co se vlastně dnes označuje jako současný tanec, už moc společného s tancem nemá. Já pracoval během kariéry s téměř padesáti choreografy a ti všichni ovlivňovali můj choreografický rukopis a pohybový slovník. Ale mám pocit, že to, co dnes na jevišti tvořím, jsem jen já a nikdo jiný. Pochopitelně ve spojení s tanečníky, na které stavím a kteří mě inspirují. Já nechodím na sál s připravenými krokovými vazbami. Tady v Liberci pochopitelně musím volit jistý kompromis. Na jedné straně být pevný v kramflecích a vědět, co chci, ale na druhé straně taky dát prostor kreativitě tanečníků, která je pak inspirující i pro mě. Nerad prostě jen vodím loutky. Ta kreativita je pochopitelně u všech rozdílná, já ale cítím povinnost ten soubor někam posunout a ukázat, že se věci dají dělat i jinak, než byli doposud zvyklí.
V inscenaci Ota-Pavel-Raška jsi použil jako základ hudbu současného belgického skladatele Wima Mertense – čím tě oslovuje současná klasická hudba, Mertense odborníci zařazují k minimalistům…
Nevím, zda je vhodné hudbu Mertense označit za současnou klasickou, vidím ji spíš jako jazzovou a popově klasickou, filmovou. Za klasicky současnou považuji třeba Philipa Glasse, Arvo Pärta, Esu Pekky Salonena. Každopádně pro mě je hudba vždy grunt. Vždy se snažím o reflexi pohybu na hudbu. U Rašky jsem dlouho vybíral hudbu a pěkně se zapotil, bylo to až bezvýchodné. Nakonec jsem rád, že mi divadlo umožnilo aspoň toho „žijícího“ Mertense, který ovšem taky něco stojí, než kdybych stavěl na Vivaldiho či Bacha. Ale dokážeš si to představit?
Ty jako rodilý Brňan tíhneš k Janáčkovi – jaká hudba ti je ještě blízká, kde hledáš autory, novinky… Co musí hudba splňovat, aby se na ni Martinu Dvořákovi dobře tancovalo, resp. tvořilo?
Ano, já su pořád Brňák jak poleno, i když už tam jezdím sedmnáct let jen na návštěvu. Já tíhnu nejen k Janáčkovi, ale vůbec k moderně. Mám rád Pavla Haase, Viktora Ulmana, Hanse Krásu. Méně si rozumím s čistým romantismem, i když i tam se najdou výjimky. Miluji baroko – Purcella, Rameau. Dříve než po Verdim sáhnu po Richardu Straussovi. Jeho Salome se stala mým životním setkáním. Vždycky se snažím nějak s tou hudbou souznít, stát se tou hudbou, a pokud vím, tak to patří i k mým silným stránkám. Já jsem vždycky na jevišti odkázaný na hudbu a stávám se tou hudbou a charakterem, který interpretuji. Často i na úkor své psychické vyrovnanosti, ale s postupem času se s tím naučíte žít:-)
Jsi tedy ten, kdo se nechá prací pohltit? Půjde i o osobní výpověď?
Určitě patřím k těm, kteří se nechají divadlem pohlcovat, ale v životě nepatřím ke snílkům a fantastům. Nejsem ani Raška ani Ota Pavel. Autobiografické prvky v představení nenajdete:-) Ale jako aktivní umělec jsem na jevišti ztvárňoval charaktery, které byly velmi vyhraněné a psychologicky komplikované. A pokud chci, aby divák uvěřil, tak jsem se jimi na jevišti musel stávat. Pokud se vám to podaří, tak pak diváci chodí do divadla na vás více než na titul samotný a to je pro interpreta největší odměna. Já se tu především snažím do tohoto představení rozprostřít všechny své profesní zkušenosti a žánrové rozpětí, o které se již léta snažím. Když pak mohu zmínit nějaký osobní význam, tak tohle představení věnuji svému životnímu choreografovi a člověku, jehož nečekaný odchod z tohoto světa zpřeházel poklidný tok – nejen mého – profesního, ale i soukromého života.
Působíš a žiješ v Rakousku – v čem vidíš největší rozdíly mezi tancem v Čechách a za hranicemi? A jaké jsou trendy např. v Izraeli, kde také pracuješ?
Ten rozdíl je relativně velký. Především mimo hlavní města. Každý ze států má jinou kulturní politiku. Rakousko je relativně tradiční, i zde existují menší kamenná divadla s vlastními tanečními soubory jako Graz, Salzburg, Linz, Innsbruck. Naopak v Belgii a Holandsku už toto není. Tam jsou nezávislé skupiny s projekty, které po menších divadlech jezdí. Já miluju divadlo ve vší jeho celistvosti s operou, činohrou, muzikálem, tancem. Nicméně se domnívám, že klasický balet se má dělat pouze na vrcholné úrovni v souborech s minimálně padesáti tanečníky. Menší soubory musí jít cestou neoklasických a moderních směrů. Není nutné vymýtit tanec z oblastních divadel, ale uvědomit si, že Labutí jezero s osmi labutěmi je paskvil. Pokud Labutí, tak s jiným choreografickým konceptem a režijní úpravou. Tedy nově. A to musí akceptovat především divák. Tohle už u západních sousedů berou jako samozřejmost, tady se stále plácáme u pokusů dělat klasiku v šestnácti lidech. A pak taky ta technická úroveň je rozhodující.
A ten Izrael?
Nechci se tvářit jako specialista na izraelský tanec. Byť nějaké vazby mám. Ve své podstatě tanec v Izraeli je úplně něco jiného než v Čechách. Tam balet skoro neznají. Jevištní tanec je tam současný, zemitý, spjatý s tradicí té země. Navíc tam běžně tančí i muži a cítí se tak velmi sexy. V Izraeli se snaží být autentičtí, kladou důraz na energii, dynamiku, tancem nesdělují příběhy, jak jsme zvyklí tady u nás. Pochopitelně do sebe absorbují i západní trendy, ale jsou sví a to my moc nejsme. My furt akorát po někom kopírujeme. Nejdřív balet po Rusech a teď contemporary po západní Evropě. V tomto jsem velký kritik a servítky si neberu. Proto jsem tu často více OUT než IN :-)
Jsi uměleckým ředitelem festivalu ProART – jaké je poslání festivalu? 11. ročník se uskuteční v Brně a v Praze na přelomu července a srpna… Co chystáte?
ProART Festival je spíš na téma celého rozhovoru, ale ve stručnosti... Jde o mezinárodní multižánrový festival tance, zpěvu, herectví a fotografie, největší svého druhu u nás. Propojuje v sobě umělecké ateliéry a večerní program mezinárodních pedagogů a hostů. Přihlásit se na něj a aktivně se zapojit může každý, nejen profesionál. Koná se tradičně na přelomu července a srpna v Brně a Praze. Loni jsme oslavili docela velkolepě 10leté výročí, přivítali jsme 32 pedagogů ze 14 zemí a uvedli celkem 22 divadelních večerů. Bohužel ta ekonomická situace není ani pro nás růžová a my se letos musíme držet více při zemi. Přesto mohu prozradit, že u nás bude učit zpěvačka a hudebnice Iva Bittová, operní hvězda Adam Plachetka, tanec pak Izraelec Eran Gisin, Korejka Jeongho Nam, Američan Mike O´Connor a řada mých kolegů z Německa, Rakouska a Slovenska. Kdo chce tedy prožít intenzivní týden či dva s tancem, zpěvem, herectvím, fotografií nebo i hrou na klavír či smyčcové nástroje, může sledovat naši webovku www.proart-festival.cz.

Martin Dvořák
* 1979 v Brně, vystudoval tamní Taneční konzervatoř, později Anton Bruckner Universität v Linzi. Jako tanečník spolupracoval mj. s Laternou Magikou, Pražským komorním baletem či za hranicemi s tanečními soubory Volksoper Wien, Ballett Bern, Tiroler Landestheater Innsbruck nebo Landestheater Linz. Jako choreograf prezentoval svou práci nejen v Evropě, ale i v Koreji či Izraeli. V Čechách jsou jeho tvůrčí umělecké aktivity převážně spojeny s Mezinárodním workshop festivalem ProART a tanečním souborem ProART Company, jejichž je uměleckým ředitelem. V současné době žije a působí ve Vídni.
Foto: archiv Martina Dvořáka, archiv DFXŠ
 
.
HOME ČINOHRA OPERA BALET PROGRAM KONTAKT
.
© 2015, Šaldovo divadlo – všechna práva vyhrazena