HOME
odkaz
Aktuality
odkaz

KŘEST KNIHY JIŘÍHO ZAPLETALA V MALÉM DIVADLE

KŘEST KNIHY JIŘÍHO ZAPLETALA V MALÉM DIVADLE
29.09.2010
Někdejší člen souboru činohry pokřtí v Malém divadle svou novou knihu
V sobotu 9. října v 18 hodin přivítá dlouholetý člen liberecké činohry Jiří Zapletal v Malém divadle své hosty, někdejší herecké kolegy. Účast přislíbili Miloš Horanský, František Peterka, Eva Lecchiová a další. Příležitostí pro toto setkání je křest knihy Jen vzpomínky tu zůstanou: Ve službách Thálie, v níž Jiří Zapletal vzpomíná na léta, strávená u divadla – převážně v Liberci. Pan Zapletal nám při té příležitosti poskytl rozhovor, v němž svou novou knihu blíže představuje.
Řekněte nám něco bližšího o knize, ze které budete v rámci večera i předčítat a kterou si diváci budou moci koupit a nechat si ji od vás podepsat.
Je to vlastně už třetí díl mých takzvaných memoárů. V prvním díle je zdůvodněné, proč jsem to vlastně začal, jak jsem v určitém věku pocítil potřebu nějak zmapovat období, které jsem prožil ve svém rodném kraji, v Holešově na Moravě, ten způsob života, který už dnes málokdo pamatuje, atmosféru doby ještě za první republiky a za války. Ta knížka se jmenovala V rodném hnízdě a byla určená hlavně obyvatelům města a rodákům, kterých je hodně, takže se dostala do celého světa. A protože měla úspěch, tak jsem se rozhodl pokračovat druhým dílem, který jsem nazval Cestou k divadlu. A tam jsem popsal události v Holešově v době těsně poválečné a pokračoval svými studii na brněnské JAMU, kde jsem byl studentem prvního plnohodnotného ročníku adeptů herectví. Mými spolužáky byli třeba Vladimír Menšík, Luboš Kostelka, Jiří Tomek a další, to byla zajímavá herecká generace, vzpomínal jsem na Brno z konce čtyřicátých a začátku padesátých let. Nakonec jsem se rozepsal natolik, že jsem popsal sto třicet stránek a pořád jsem se ještě nedostal k té mé vlastní herecké dráze, k tomu putování po českých a moravských jevištích. Takže jsem v závěru té knížky připojil ještě sdělení, že chystám i třetí díl, který by zachytil tu mou takzvanou hereckou kariéru. Bohužel trvalo šest let, než ten třetí díl vznikl, ale nakonec se podařilo, že spatřil světlo světa. Popisuje celou mou hereckou dráhu od roku 1953, kdy jsem nastoupil k divadlu, až téměř do současnosti a Liberci jsou v něm věnovány skoro dvě třetiny, protože jsem tu strávil třicet let, prožil jsem tu nejplodnější léta svého života, ale také dramatická léta, prožil jsem tu rok šedesát osm i osmdesát devět.
Další otázka tedy bude směřovat k tomu, jak vzpomínáte na tato léta, strávená v Liberci a na herecké kolegy, z nichž někteří v divadle dosud působí?
Ty vzpomínky jsou samozřejmě sladkobolné. Jsou sladké, protože jsme tehdy byli mladí, já jsem sem přišel, když mi bylo třiatřicet let, začínal jsem i svůj osobní život v novém manželství, Liberec byl krásné město, sice jsem si ze svého malebného, romantického Valašska trochu těžko zvykal na temné jizerské hvozdy, ale pak jsem se tady zabydlel a bylo mi tu dobře. Soubor v divadle byl velmi kvalitní, pro oblastního herce, jakým jsem tehdy byl, to byla velká čest uchytit se v takovém souboru. V šedesátých letech, to byla takzvaná Glancova éra, tady byla vynikající dramaturgie i režijní a herecké zpracování, na naše inscenace tehdy jezdili kritikové z Prahy v houfech. Samozřejmě i divadlo mělo své propady, v normalizační době bylo několik let hluchých, ale pak zase přišel Miloš Horanský, a za jeho éry divadlo zase vystoupalo na jakýsi pomyslný vrchol mezi oblastními divadly. Po Horanského odchodu zase přišel skluz, a to už jsme si my starší herci řekli, že se na to nebudeme dívat a jakmile padne šedesátka, tak odejdeme. Takto odešel Vojta Ron, odešel Franta Čužna, odešel Luboš Tlalka, František Peterka. Ale to se všechno dočtete v mé knize.
Kdybyste měl přece jen vypíchnout režiséry nebo role, na které zvláště rád vzpomínáte, které by to byly?
Mě angažoval Svatoslav Papež a dělal jsem s ním svou vstupní a velmi úspěšnou roli, to byl italský dobrodruh, voják a pasák holek Luigi Pastore ve hře Parašutisté od Ugo Pira, který sem osobně přijel na světovou premiéru, protože v Itálii byla ta hra zakázána. A se Svatoslavem Papežem jsem dělal celou řadu rolí, Pinterova Domovníka, Chudáka manžela, byla toho spousta. A velmi rád vzpomínám také na Miloše Horanského, to byla skutečně režisérská kapacita. Miloš rozuměl hercově duši a uměl mu sáhnout hluboko do osrdí a vymačkat z něj jako z citrónu všechnu šťávu. Samozřejmě ne všechno se mu povedlo tak, jak by si představoval, ale většina těch věcí, jako Optimistická tragédie, Milenci z kiosku, Než kohout zazpívá, Drahomíra a její synové a řada dalších, byly vynikající inscenace. Takže pokud mohu vzpomínat, tak vzpomínám specielně na tyto dva režiséry.
Na křest své knihy jste si pozval několik hostů, jedním z nich bude také právě Miloš Horanský – kdo budou ti další?
Jsem moc rád, že Miloš přijal mé pozvání, dále to bude členka činohry, která v divadle ještě pracuje, Eva Lecchiová a také můj velký kamarád, který už u divadla není, František Peterka. Přijede také moje první partnerka, Zuzana Fišárková, která pak byla v Ostravě a skončila v Praze u E. F. Buriana. Tehdy, když jsem sem přišel, tak to byla třiadvacetiletá krasavice, takže když jsem s ní hrál, měl jsem pokaždé co dělat, abych se do ní nezamiloval. Přijede se mnou také Bohumil Švarc, pražský herec, dlouholetý člen Komorního divadla a vynikající dabér, který zná mé pražské osudy a spolupracujeme spolu na různých literárně-dramatických a poetických pořadech v Praze. A slíbil, že přijede i Pavel Soukup, ale to se ani neodvažuji vyslovit nahlas, protože Pavel je velice vytížený a teď zrovna natáčí seriál Cesta domů, takže neví dne ani hodiny. Tak musíme doufat, že mu to vyjde.
Děkuji za rozhovor a budeme se těšit na setkání v sobotu 9. října v 18 hodin v Malém divadle.                                         Ptal se Jan Tošovský
.
HOME ČINOHRA OPERA BALET PROGRAM KONTAKT
.
© 2015, Šaldovo divadlo – všechna práva vyhrazena