Pohled talentované autorky, do okamžiku, kdy se její osobní cesta a zkušenost promění v taneční představení.
Přinášíme vám rozhovor s Lucy Macphail, autorkou inscenace Hory a údolí
Tanečníci odcházejí z domova dřív než většina jejich vrstevníků. Sotva dokončí studium, balí kufr a přijímají angažmá v jiných městech, jiných zemích, někdy i na druhém konci světa. Ať už je profese zavede kamkoli, pouto k rodině, k jejich vlasti, jazyku a kultuře v nich zůstává hluboce zakořeněné. Tuto identitu si uchovává i autorka inscenace Hory a údolí, tanečnice Lucy Macphail. Do Liberce přišla ze Skotska před sedmi lety a dnes zde uvádí svůj debutový choreografický projekt. Dotýká se v něm otázky domova, která jí je bytostně blízká. Současný tanec propojuje s odkazy na rodné Skotsko, ale sdělení je mnohem širší.
Jako produkční mám možnost sledovat tvůrčí proces zblízka. Vidím skromnou, nesmírně pracovitou mladou choreografku, která na každou zkoušku přichází připravena a do svého prvního díla vkládá kus srdce. A vidím také soubor – multikulturní komunitu tanečníků, kteří sami dobře vědí, co znamená být daleko od domova v cizí zemi. Možná právě proto s Lucy pracují s podporou a porozuměním. Její příběh je totiž do jisté míry i jejich příběhem.
Rozhovor, který následuje, nabízí pohled talentované autorky, do okamžiku, kdy se její osobní cesta a zkušenost promění v taneční představení.
Lucy, co pro tebe osobně znamená „domov“ a jak tvůj domov ovlivnil vznik inscenace Hory a údolí?
Když jsem v mladém věku odešla z domu, abych se mohla věnovat taneční průpravě, znamenalo to ztrátu onoho původního pocitu domova – prostoru, kde jsem se cítila naprosto uvolněně, v bezpečí a sama sebou. Postupem času jsem si uvědomila, že skutečný pocit sounáležitosti není vázán na jediné místo, ale existuje v nás a ve vztazích, které vytváříme s ostatními. Právě tyto vztahy se stávají základy metaforického domova.
I proto tato myšlenka stojí v samotném jádru inscenace. Představení odráží emocionální cestu vykořenění a návratu, hledání pevné půdy pod nohama v neznámých krajinách, vzestupy a pády spojené s odchodem, touhou a konečně nalezením klidu, který není vázán na jedno konkrétní místo, ale nachází se uvnitř člověka a v komunitě.
Nakonec jde o uvědomění, že domov lze nalézt skrze vnitřní mír, lásku a společenství.
Zdá se, že redefinuješ domov spíš jako existenciální zkušenost než jako fyzický prostor. Proč ses rozhodla jít tímto směrem?
To, co mě na tématu přitahovalo, byla jeho univerzálnost. Každý má vlastní definici „domova“, utvářenou osobními zkušenostmi. Nejen odchodem z určitého místa nebo od blízkých, ale prostě tím, jak procházíme životem, měníme se a vyvíjíme.
Inspirovalo mě, jak se význam domova může v průběhu času proměňovat.
Nutilo mě to přemýšlet a chtěla jsem nabídnout tanečníkům stejný prostor k objevování, aby si našli vlastní postavy a vlastní vztah v tématu a bylo skutečným potěšením sledovat, kam je tato cesta zavedla.
V inscenaci pracuješ s kontrastem mezi komunitou a samotou, společností a přírodou. Máš pocit, že je v dnešním světě více viditelný a aktuální?
Tato polarita mě inspiruje, protože příroda nabízí druh síly a klidu, který v našem každodenním životě často chybí. Moderní život může být hektický a zahlcující, neustále nás tlačí chtít víc – víc věcí, víc úspěchu, víc kontaktů, víc aktivit. Když se ale tohle všechno odloží stranou, pouhá přítomnost v prostředí, které nás obklopuje, může působit velmi uzemňujícím dojmem. S tím, jak se v naší generaci stále otevřeněji mluví o duševním zdraví, se návrat k přírodě stává čím dál důležitějším. Nabízí prostor ztišit vnější hluk, nadechnout se a znovu se spojit sami se sebou.
V tomto smyslu se příroda nestává únikem od společnosti, ale nástrojem rovnováhy a tiché síly, která nám pomáhá vracet se do ní celistvější.
Hudba a výprava inspirované krajinou a tradicemi Skotska hrají v představení výraznou roli. Jak důležité pro tebe bylo přinést vlastní kulturu do českého divadelního kontextu?
Bylo to pro mě velmi důležité! Skotové jsou známí hlubokou hrdostí na svůj původ a já nejsem výjimkou. Možnost sdílet část svého domova právě tady má pro mě velký význam. V jistém smyslu mi to přineslo přesně ten rodinný pocit, o kterém mluvím.
Od doby, kdy jsem se přestěhovala do České republiky, jsem si všimla mnoha podobností mezi našimi zeměmi a lidmi – společné lásky k přírodě, podobného smyslu pro humor a samozřejmě i oblibu dobrého pití.
Doufám, že představení v sobě nese část této vřelosti a lehkosti a ukazuje, že Skotsko a Česká republika si mohou být bližší, než by se na první pohled mohlo zdát.
Hory a údolí jsou tvým prvním autorským projektem. V čem podle tebe spočívá přínos platformy Bušení, která dává příležitost začínajícím talentovaným tvůrcům?
Tento prostor je pro nás nesmírně cenný! Každý umělec musí někde začít. Za tuto zkušenost budu už navždy vděčná.
Posunulo mě to kreativně, ale také mě to naučilo vést tým, organizovat práci a najít důvěru ve vlastní hlas. Mám obrovský respekt ke všem tvůrcům, choreografům a režisérům – rozhodně to není snadná práce, ale je nesmírně naplňující.
Jako tanečníci jsme často velmi zaměření sami na sebe a na neustálé zlepšování. Tento projekt mi umožnil změnit perspektivu – investovat energii do druhých, sdílet nápady a sledovat, jak inscenace společným přičiněním roste.
Začínala jsem s mnoha pochybnostmi a obavami, ale to, co jsem díky této zkušenosti umělecky i osobně získala, si ponesu dál do všeho, co přijde.
S jakým pocitem bys chtěla, aby diváci z představení odcházeli?
Doufám, že diváci odejdou povzbuzeni, s pocitem lehkosti a radosti, ale také s impulzem k zamyšlení. Nechci jim vnucovat žádný konkrétní výklad. Součástí krásy umění je svoboda objevit si vlastní význam.
Možná si najdou vlastní odpověď na to, co pro ně znamená ,,domov“ a možná také ne.
Především bych si přála, aby vnímali propojení mezi Skotskem a Českou republikou a kdo ví, třeba je to jednou i inspiruje k návštěvě mé rodné vlasti.
Rozhovor vedla produkční baletního souboru Barbora Svobodová
