HOME
odkaz
Aktuality
odkaz

HEREC PÍŠÍCÍ SONETY

HEREC PÍŠÍCÍ SONETY
14.02.2017

Jan Jedlinský je v Liberci teprve krátce, přišel z chebského divadla na začátku sezóny. První velké zkoušení, které ho čekalo v Divadle F. X. Šaldy, bylo opravdovou výzvou. Komu se poštěstí hrát hlavní roli v divadelní adaptaci oscarového Zamilovaného Shakespeara? Nové posile pánské šatny jsme položili pár otázek a hned na začátek nás zajímala trochu kuriózní metoda jak se sžít s postavou…

 

Během zkoušení jsi napsal několik sonetů. Proč?

 

Abych se naučil psát sonety. Úspěch nebyl valný. Ale je to zábava a člověk má kdo ví proč pocit, že je to smysluplná činnost. Navíc jsem zjistil, že sonet je v mnohém totožný s klasickou bluesovou formou, a to je velmi sympatické.

 

Dáš nějaký divákům k nahlédnutí?

 

Tenhle je adresován Viole, tedy postavě, do níž se Will Shakespeare zamiluje…

 

Být sokolníkem, je mi jasné hned,

jak divný ptáček v dlaň mi usedal.

A lapil bych jej něžně než by vzlét,

do zlaté klece bych jej uschoval.

Kdo směl by mi pak něco zazlívat?

Já příliš dlouho pouze dravce znal.

Ti nesvedou než hrubě krákorat,

teď k písni anděla jsem láskou vzplál.

Je rouhání, když chci ji pro sebe?

Vždyť všem se pouhým sokolem zdá být.

Nechť jako sokol vzlétne na nebe,

když jme se pak v mou klícku navrátit.

Jen ona ať soudí, zda je to hřích.

Ostatním nechám pásku na očích.

 

Píšeš sonety, nebo byla impulsem až práce na roli Willa Shakespeara?

 

Nikdy předtím jsem nenapsal ani řádku v jambu. Měl jsem dokonce podezření (a stále ho trochu mám), že to v češtině nejde.

 

Píšeš i jinou poezii?

 

Psal jsem, jako každý zamilovaný puberťák. Pak jsem s tím naštěstí přestal.


Mezi herci jsou zcela rozdílné povahy. Někteří potřebují roli připravit, vyložit, jiní raději během zkoušek doputují k výsledku více spontánně a intuitivně. Kam patříš ty? Jak moc je pro tebe důležité přemýšlet o roli?

 

Pro mě je nejdůležitější zjistit, co postava chce (její motivace) a pak proč to chce (její charakter). To se dá často vyčíst přímo z textu. Na jevišti/zkušebně je pak důležité co nejdříve odhalit i jak to chce (tedy temperament – jediná věc, která by u postavy měla být po celou hru neměnná). Tyhle tři věci ji vždycky nejvíc odlišují od mé osoby. Její vzhled, hlas, pohyby jsou obvykle taky jiné, ale nikdy ne tolik. Takže v zájmu hledání co, proč a jak někdy víc přemýšlím a připravuju, jindy zkouším spontánně a intuitivně. Upřímně si vážím herců, kteří takovéhle věci vůbec neřeší a prostě to dělají... dobře.

 

Někdy se stává, že někteří herci to takzvaně „rozbalí“ až na premiéře před lidmi, a překvapí tím své kolegy a trochu i sami sebe. Byl během premiéry nějaký takový okamžik, kdy sis nepřipadal jako v bezpečně jedoucím vlaku, ale najednou něco proběhlo nečekaně (ať už z tvé strany nebo u někoho z kolegů) a takříkajíc jako ze života – kdy jsi třeba na okamžik zapomněl, že hraješ divadlo, ale proměnil ses v Shakespeara mezi kolegy z alžbětinského jeviště?

 

Mám za to, že divadlo funguje nejlépe tehdy, když všichni usilují o "bezpečně jedoucí vlak", který ale přesto nikdy úplně bezpečný není. Důležité ale je, odkud se to nebezpečí bere. Během posledních dvou týdnů (kdy máme za sebou generálky a nyní již tři představení) se stala řada věcí, které nás vyloženě ohrozily na zdraví: dráty trčící z postele, rozbitá hlava, větší či menší pády se schodů, oděrky z šermu (a vlastně šerm obecně). V tomhle směru bezpečí nikdy nehrozí a vždycky se stane něco nečekaně. Pokud jde o naše role, tam by mělo být všechno nečekané, "rozbalit" to na premiéře je pro mě nutnost. Myslím, že každá inscenace dříve či později získá nějaký svůj etalon, jakýsi atmosféricko-emocionálně-temporytmický vzor, který jsme během zkoušení všichni hledali. Jsem ale daleko radši, když se až do premiéry nenalezne. Snad není moc troufalé věřit, že ještě po generálce musí inscenaci chybět něco víc než jen publikum. Musí mu chybět tvar a význam, tak jako kusu papíru, ze kterého složíte origami.


Když na chvíli zapomeneš, že v Zamilovaném Shakespearovi hraješ, a zkusíš se jako divák podívat na své kolegy a celou inscenaci – co bys na ní nejvíc ocenil?

 

Že i tak špatný divák jako já má slušnou šanci se dvě hodiny dobře bavit. A třeba se i něco dozvědět o největším dramatikovi všech dob – Christopheru Marlowovi!

 

Rozmlouval dramaturg Tomáš Syrovátka

.
HOME ČINOHRA OPERA BALET PROGRAM KONTAKT
.
© 2015, Šaldovo divadlo – všechna práva vyhrazena