HOME
odkaz
Aktuality
odkaz

ALEŠ BRISCEIN - SVĚTOVÝ TENOR Z LIBERCE

ALEŠ BRISCEIN - SVĚTOVÝ TENOR Z LIBERCE
14.06.2011
Sólista pařížské Národní opery zpívá a hraje v liberecké Veselé vdově.
Český tenorista Aleš Briscein patří v současné době k naším největším operním hvězdám. Publikum mu tleská v Národním divadle a Státní opeře v Praze, ale v posledních sezónách především v pařížské Národní opeře, což je jedna z nejprestižnějších evropských operních scén. V Libereckém nastudování operety Franze Lehára ztvárnil francouzského šlechtice Camilla de Rosillon. Role elegána je mu šita přímo na tělo…
Narodil jste se v Liberci - jak vzpomínáte na své dětství? Bylo už spojené s hudbou?
Mé dětství bylo spojené s hudbou, protože jsem chodil do známého pěveckého sboru Severáček a učil se na housle, klavír a později i klarinet. Doma se hodně muzicírovalo, takže jsem hudbu nasál už jako malé dítě.
Vaším hlavním oborem na konzervatoři byl nejprve klarinet. Proč jste dal nakonec přednost zpěvu?
Já jsem začal studovat zpěv vlastně úplnou náhodou. Původně jsem vystudoval hru na klarinet a o zpěvu nechtěl ani slyšet. Můj otec totiž doma často velmi nahlas trénoval svůj hlas. Naše rodina to kolikrát velmi nelibě nesla, a proto jsem se nikdy nechtěl stát operním zpěvákem. Až poté zasáhla náhoda, která mě přivedla ke studiu zpěvu na konzervatoři a vysoké škole. Kamarádka mě náhodou představila svému profesorovi zpěvu a ten mě přemluvil, abych zpěv začal studovat.
Máte zkušenosti s angažmá v mnoha světově proslulých operních domech - Opéra National de Paris, Vídeňská Volksoper, zpíval jste na scénách v Londýně, Vancouveru, Madridu, Tokiu a mnoha dalších, a také na scénách domácích, ať už v pražském Národním divadle, či ve Státní opeře. Dají se všechna ona působiště vůbec nějak srovnat? Dá se třeba říci, kde se „dělá nejlepší opera“?
Opera byla, je a bude jen o lidech. Mám na mysli erudované šéfy, režiséry a umělecké osobnosti, které vždy vytvářely tu pomyslnou uměleckou kvalitu ve svém oboru. Když máte štěstí takové osobnosti potkat a spolupracovat s nimi, tak to je velký dar a musí si toho člověk velmi vážit. Na všech těchto scénách jsem takové lidi potkal a doufám, že ještě potkám. Velkým handicapem v České republice je obecně nedostatek peněz v kultuře. Ve sportu ten rozdíl vyjádříme třeba porovnáním naší první ligy a italské seria A. Možnosti rozpočtů jsou těžko porovnatelné…
Která z těchto scén Vám nejvíce přirostla k srdci – kde jste se cítil nejlépe?
Všechny scény, na kterých jsem vystupoval, měly své kouzlo. Velmi rád jezdím pracovně do Japonska, kde má klasická hudba a opera velikou popularitu, ale posledních 7 let jsem velmi intenzivně pracoval ve Francii, takže mi francouzská mentalita přirostla k srdci. Možná je to také proto, že naši předkové pocházejí právě z Francie. Jejich životní styl je mi blízký.
Co musí podle Vás zpěvák splňovat, aby se dokázal prosadit na prestižních světových scénách?
V současné době musí být každý zpěvák velmi univerzální. Dobře vypadat a dobře zpívat je základ, ale pracovní nasazení, dochvilnost, spolehlivost a i určitá samostatnost a schopnost se vypořádat v zahraničí s problémy, které za vás nikdo jiný nevyřeší, nemusí být pro každého zpěváka samozřejmostí. V neposlední řadě je to i kousek štěstí - jako se to stalo mně. Záskok v jednom představení mě katapultoval až do Paříže.
O jaký záskok šlo?
Byl to záskok v Národním divadle Praha za Mira Dvorského v Prodané nevěstě a v hledišti seděla náhodou Eva Maria Wieser, která nastupovala jako spolupracovnice Gerarda Mortiera - budoucího ředitele Opera National de Paris. Druhý den mi volala a měla připravený seznam rolí, které jsem v Paříži později opravdu zpíval. Trochu pohádkový příběh pro každého zpěváka…
Jak vypadá běžná operní praxe v Pařížské národní opeře? Liší se tamní provoz hodně od, řekněme, opery Národního divadla v Praze?
V zahraničí se pracuje odlišným způsobem tzv. staggiona. Naplánovaný projekt se zkouší zpravidla jeden až jeden a půl měsíce dopředu a pak se odehraje pevný počet představení, většinou během následujícího měsíce. Ve velkých operních domech, jako je třeba Opera de Paris, pak dochází k opakovanému provedení někdy v budoucnu. Je velmi vzrušující, že se odehraje například osm představení a pak projekt skončí - pokud se nejedná o spolupráci více operních domů, což se dnes velmi často praktikuje. V Národním divadle Praha se projekt nazkouší, ale musí se takzvaně vyhrát a to může v určitých případech trvat i několik let. Finančně je to sice schůdnější varianta, ale pak se stává, že mohou být některá představení málo navštěvovaná.
Vnímáte rozdíl mezi pařížským obecenstvem a obecenstvem českým?
Pařížské publikum je opravdu skvělé. V době, kdy v zahraničí zrovna nezkouším, mám ve zvyku navštěvovat tamní představení. Měl jsem možnost vidět i mnoho oper, které u nás divák nemá možnost vidět. Pokaždé však publikum ocení výkony bouřlivými ovacemi. U nás se diváci drží více zpátky, jakoby se styděli za své pocity. To ovšem není případ libereckého publika po premiéře Veselé vdovy. Ten srdečný aplaus na závěr představení nadchl všechny umělce na scéně!
Co pro Vás bylo v Paříži nejtěžší?
Pro každého je to asi vždy ten začátek. Neovládáte ještě dobře jazyk a běžní Francouzi zase neradi hovoří anglicky. V samotném divadle to zase takový problém není, protože se používá i italština, němčina a angličtina. Máte ale zase jedinečnou možnost v dané zemi bydlet a pracovat. Poznáte jiný životní styl a získáte nové přátele.
Máte nějaké osobní preference, co se týče opery? Oblíbené období, oblíbený styl, oblíbené role?
Nemám přímo nějaký nejoblíbenější styl. Mému srdci je blízký jak romantismus tak i verismus. Jako hlasovou hygienu vnímám zpěv mozartovských rolí. V zahraničí jsou velmi žádané opery Leoše Janáčka, jehož deklamační styl není také technicky jednoduchý. Na druhou stranu se ale nevyhýbám ani muzikálům. S dobrou technikou by vám ani tento žánr neměl ublížit.
V Liberci Vás diváci mohou vidět v operetě Veselá vdova. Co Vás přimělo k tomu, že jste zde ztvárnil roli Camilla de Rosillon?
Musím popravdě říci, že to byla zase náhoda. V březnu jsem byl na pár dní doma z pracovního pobytu v Paříži a potkal mě režisér Jan Ježek. Zmínil se o partu Camilla, který potřeboval nutně obsadit. Řekl jsem mu, že jsem momentálně velmi pracovně vytížen a že snad někdy v budoucnu to v mém milovaném Liberci vyjde. Volal mi však už za týden s tím, že se mnou počítá a že na pár zkoušek tuto operetu zvládnu! Myslel jsem, že málem omdlím…
Jak se Vám v Liberci zkoušelo?
Tak předně velkou většinu ansámblu a pana dirigenta Babického dobře znám už z doby, kdy spolupracoval v divadle i s mým tátou. Věděl jsem, že bude panovat příznivá atmosféra. Ale takový operetní rychlokurz jsem z časových důvodů absolvoval snad jenom při záskoku v zahraničí!
Je Vám bližší opera, nebo opereta? V čem je pro zpěváka hlavní rozdíl mezi těmito žánry?
Ten kdo si v životě nevyzkoušel operetu, může jen těžko posoudit náročnost tohoto žánru. Mluvené slovo, dialogy a v neposlední řadě i velmi obtížné pěvecké party dají zabrat každému pěvci bez rozdílu. Ne každý se také do operety může pustit. Jsou tu i velké herecké možnosti, které vám opera ne vždy může nabídnout. Je to pro mě takové příjemné odskočení na druhý břeh řeky, ze kterého se pak rád zase vracím zpátky k opeře.
Jak odpočíváte? Pustíte si operu i doma?
Mým hlavní relaxačním nástrojem je sport. Pomáhá mi zvládat náročná představení i cestování po světě. Když to časové možnosti dovolí, tak chodím hrát fotbal a tenis.Jsem ale i vášnivým potápěčem a beru si svojí potápěčskou licenci i na místa kde zpívám. Měl jsem tak možnost se potápět i v Austrálii, Mexiku, Japonsku a jinde. Léto budu trávit pracovně na festivalu v Salzburgu, kam si určitě vezmu i kolo a na podzim se chystám opět do Vídně, kde jsou zase výborné možnosti na běhání. Ale samozřejmě operu doma poslouchám. Člověk by měl mít neustálý přehled o tom, co je v naší branži nového.
 
.
HOME ČINOHRA OPERA BALET PROGRAM KONTAKT
.
© 2015, Šaldovo divadlo – všechna práva vyhrazena