ŽENA A MEGERA: DIVADELNÍ SVÁTEK
15.04.2010
Recenze na premiéru Ženy a Megery
V pátek 9. dubna měla v Malém divadle premiéru pozoruhodná hra irské autorky Mariny Carr ŽENA A MEGERA v režii Jakuba Korčáka; v titulních rolích excelovaly Markéta Tallerová a Michaela Lohniská. Jak premiéru vnímal spolupracovník Mf Dnes Libor Tampier, si můžete přečíst níže. Recenze vyšla v Mf Dnes v pondělí 12. dubna:
Musím se přiznat hned na začátku, že zdaleka ne všemu, co znělo ve hře Mariny Carr Žena a Megera na scéně malého divadla, jsem rozuměl. Naštěstí mi to pak manželka vysvětlila. Tohle je totiž hra o ženském vidění světa, ve kterém sice my muži hrajeme nezadbatelnou roli, ale vnímat všechny jeho odstíny je nad naše síly. Pokud s vaší partnerkou do divadla na "megeru" vyrazíte, můžete si aspoň připsat body za pokus, i když možná trochu nepříjemný rozbor textu vás potom nemine. Přeci jen každý z nás má kousek toho másla na hlavě...
Žena a Megera je hra o životních očekáváních a jejich naplnění, o vášni a utrpení, o (ne)dodržení předem daných vzorců, o (ne)navrácených citových investicích, o pochybách a sebeuvědomění. O tom, že na neopětovanou lásku, respektive na hořkost z ní se dá i umřít. Ničím nepodmíněná láska je jednoduše nezbytný element, který pomáhá stát se člověkem nejenom Rusalce, jejíž zpěv v závěru zní.
Marina Carr ústy úmírající hrdinky vypouští zásadní věty, které určitě většině žen hlavou proběhly, ale dost možná je neuměly tak dobře zformulovat nebo neměly odvahu je říct nahlas. A aby zazněly i myšlenky, které si člověk alespoň navenek z nejrůznějších důvodů připouštět nechce, je na scéně ještě ženino druhé já - Megera, nesentimentální a pragmatická. Ale nebojte se nějakého planého filozování, ve hře prošpikované černým humorem znějí hlášky, kvůli kterým se vyplatí vzít si s sebou zápisníček.
Úkolem režiséra Jakuba Korčáka bylo tenhle bohatý text zhmotnit tak, aby bylo na co koukat a současně aby pozornost diváků nic neodvracelo od sledování toku myšlenek. Povedlo se to skvěle. Ve spolupráci se scénografem umístili děj do strohého pokoje s nemocničním lůžkem trochu připomínajícího pitevnu a odpovídajícího morbidnímu ladění hry. Zásadní bylo ale promyšlené zapojení světel, které oddělovalo jednotlivé obrazy, ale především v potřebných momentech vytáhlo do popředí obličeje herců na potemnělém pozadí, takže člověku neunikla žádná grimasa. Podařilo se vytvořit dokonale intimní atmosféru, ve které najednou člověku vadilo i občasné pokašlávání souseda.
Čtveřici herců pak režisér citlivě udržel na uzdě, aby nepřehrávali, jakkoliv k tomu expresivní dialogy i monology svádějí. Královnou inscenace je podle očekávání Markéta Tallerová. Její hrdinka zoufale bojuje o co nejlepší známku na životním vysvědčení, hádá se s Megerou o každý podstatný detail, který může vylepšit výsledný dojem. Umí být divoká, směšně trucovitá, k politování trpící i beznadějně zamilovaná, aniž byste si všimli, že to všechno vlastně jenom hraje. V jejím stínu ale nezůstává ani Michaela Lohniská v roli Megery. Odměřená, až odporně upřímná a přitom oddaná, po dlouhé době v roli, která jí dává možnost ukázat co umí.
Martin Polách má nevděčnou roli reprezentanta mužského světa. Záletného chlapa, který i v situaci, kdy jeho žena má osm dětí, myslí pořád hlavně sám na sebe. Sice by chvílemi zasloužil pořádnou ránu do zubů, ale umí vzbudit i soucit svou bezradností v okamžiku, kdy ze světa mizí největší jistota jeho života. Tuší, že někde udělal chybu, ale nedokáže si sám dát dohromady, čím vlastně ženě tolik ublížil. A Martin Polách tohle umí zahrát zcela přesně. Menší role bigotní katolické tety padne i Evě Lecchiové, přestože lehce "bordelózní" kostýmek se síťovanými punčochami k její postavě příliš nesedí.
Proto nezbývá než konstatovat, že tak kompaktní představení, kde žádné složce téměř nelze nic vytknout, se při vší úctě k liberecké činohře ve zdejších podmínkách nerodí často. Žena a Megera je podle mého je divadelní svátek, o kterém se (snad) bude ještě mluvit.
Libor Tampier, spolupracovník Mf Dnes
