ZEMĚ ÚSMĚVŮ PAVLA KLEČKY
29.09.2009
Rozhovor s režisérem slavné operety Franze Lehára.
V úterý 3. listopadu se Šaldovo divadlo opět rozzáří leskem vídeňských salónů a exotikou orientu – v těchto kulisách se odehrává příběh lásky mladé a krásné knížecí dcery Elizabeth (Lízy) a tajemného čínského prince Su-Čonga. Režisérem jedné z nejznámějších operet Franze Lehára Země úsměvů je Pavel Klečka, který sám sebe označuje především za zpěváka a kterého liberečtí diváci znají z mnoha operních a operetních rolí. Tentokrát jsme ovšem Pavla Klečku oslovili jako režiséra a povídali jsme si s ním nejen o Zemi úsměvů, ale o operetě obecně.
Pane režisére, co pro Vás znamená opereta?
Pro mě je opereta náročný hudební žánr, který se v poslední době neprávem dostal na okraj divadelní tvorby. Poprvé jsem se s operetou aktivně setkal – jako pěvec – právě zde, v libereckém divadle v roce 1992 a pak v řadě dalších divadelních domů – od severočeských Teplic až po divadlo v Izraelském Tel Avivu. I když jako pěvec se věnuji převážně opeře, na operetu nedám dopustit a hluboce se skláním před takovými jmény, jako byli režisér Ševčík nebo dirigent Miroslav Homolka, kteří operetu uměli „udělat“ a jsem rád, že jsem tomu mohl být přítomen. Operetu miluji a je to asi tím, že jsem založen optimisticky. Mám rád dobrou náladu, dojemné příběhy se šťastným koncem – a to je právě opereta.
Co Vás na operetě přitahuje?
Přitahuje mě její kladný náboj, který můžu zpracovat a vysílat do diváků, dávat jim ho tzv. „co se do nich vejde“ a na oplátku si brát z jejich dobré nálady, úsměvů, a když se povede i z jejich smíchu a potlesku. To je něco, co vás hřeje a tetelí se to ve vás blahem a říkáte si: jo, to je ono, to má cenu dělat! Myslím, že lidé stále více a více potřebují lásku, něhu, dobro, naději... a to vše je obsahem každé operety. A jsem rád, že právě v Liberci se mi před dvěma lety poprvé dostalo té cti a důvěry operetu i režírovat. Byla to Lecocqova „Giroflé – Girofla“.
Představuje pro Vás Země úsměvů spíše moderní pohádku, nebo příběh o tragickém střetu odlišných kultur?
Těžko říci… asi je v této operetě kus od každého… Každá dobrá pohádka – a to i ta moderní – musí mít v sobě poezii situace a toho je v „Zemi“ nepřeberné množství. Možná, že tou moderností bychom zde mohli chápat absenci šťastného konce – i když v mé úpravě alespoň pro mladokomickou dvojici Gustávek – Mi nádech šťastného konce nechybí. S tímto ale ruku v ruce jde pravdivě vylíčený příběh dvou lidí z odlišně smýšlejících světů moderní, svobodomyslné Evropy a tajemné Asie, kde lidé žijí v přísných mantinelech tisíciletých zákonů a neměnných zvyků na počátku minulého století. To je ústředním motivem „Země“.
Na co kladete největší důraz?
Zásadní je opravdovost prožitku. Podle mě je to alfou a omegou dnešní režie. Snažím se z protagonistů jednotlivých rolí vytáhnout emoce a prožitek situace, který je pak umocněn srozumitelností slova, správnou dikcí, intonací vět, prací s mimikou... Je toho opravdu hodně, co po nich vyžaduji a to nemluvím o zvládnutí nejen náročných pěveckých partů, které se bezesporu rovnají partům v operní literatuře, ale i tanečních čísel. Také proto pokládám operetu za velmi těžký žánr, ač se o ní mluví jako o tzv. „lehké múze“.
Jak hodnotíte spolupráci s panem dirigentem a celým ansámblem?
S panem Martinem Doubravským, dirigentem a zároveň šéfem liberecké opery spolupracuji již dlouhá léta – a snad mohu mluvit i za něj, když řeknu, že k oboustranné spokojenosti. Byl to právě on, kdo mi dal již zmíněný „režijní debut“. Spolupráce nejen s ním, ale i se sólisty, sborem, baletem, inscenačním týmem je prakticky bezproblémová a čeho si nejvíce vážím je vzájemný respekt, slušné chování a snaha vyjít jeden druhému vstříc, aby výsledek práce pro nás, ale hlavně pro naše diváky byl co nejlepší.
