„...Dvořák mne často tou dobou navštěvoval; přišel kolikrát už po sedmé ráno, ba, musel mě někdy dát teprve vzbudit. Někdy přišel s hroznou starostí a svými dotazy mne uvedl občas do rozpaků. Vzpomínám si na jeden takový rozhovor: Ve třetím aktu Rusalky jsou verše šíleného prince "...nebe i zemi zaklínám, zaklínám boha i běsy..." To se Dvořákovi naprosto nelíbilo. Povídal mi: "Poslechněte, já jsem člověk věřící, já přece nemohu ve své hudbě pánaboha proklínat!" Dlouho jsem mu musel vykládat, že "zaklínat boha" není "pánaboha proklínat". Uznal to, odešel a komponoval na slova, jak jsem mu je napsal...Myslím, že mne s Dvořákem sblížila moje láska k Erbenovi a tón balad Erbenových, jimž jsem se hleděl Rusalkou přiblížit, že pověděl Dvořákovi víc než mohlo libreto samo...“ Jaroslav Kvapil, autor libreta k opeře
„Velectěný pane a příteli! Prosím o malou otázku. V druhém jednání, když Rusalka odchází, zazní slavnostní taneční hudba. Má to být obyčejný balet aneb jen sbor markýruje? Nerad bych, aby baletní sbor přitom tančil. Udělám bezpochyby polonézu a tu může sbor, pak hosté na hradě naznačit a to snad postačí. Pak bych prosil, nemohl by vodník, než začne zpívat "Ubohá Rusalko bledá", říci několik slov, třebas z prvního jednání větu častěji se opakující ("ó běda, běda, běda")? Pak, když přezpívá první sloku, rád bych, kdyby opět několik taktů polonézy hudby slavnostní zaznělo a on by pak zpíval II. sloku dále a potřetí by teprv byla hudba se zpěvem - sbor "Květiny bílé po cestě". Škoda, škoda, že nejsem v Praze, jak by to bylo dobré, kdybych mohl ihned se s Vámi poradit a o tom neb onom pohovořit! Prosím Vás tedy snažně, odpovězte mi ihned obratem pošty na mé otázky, zdali s tím souhlasíte. Pracuji s velkou chutí a s radostí a mám již celé II. jednání, co se týče koncepce, v hlavě. Už také mám až k této scéně v II. aktu vše instrumentováno. Srdečným pozdravem Váš upřímný ctitel a přítel Antonín Dvořák.“ Antonín Dvořák Jaroslavu Kvapilovi (Vysoká, 31. 7. 1900)
foto: Vojtěch Havlík