S Petrem Hanákem rozmlouvana Lenka Chválová.
Petr Hanák přichází do libereckého činoherního ansámblu z Brna, kde se narodil (22. 5. 1989) a vystudoval herectví na JAMU. S herectvím si zahrával od útlého dětství, léta chodil do dramaťáku v ZUŠ a dokonce i při studiu francouzštiny na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity hrál divadlo – ovšemže francouzsky – a s univerzitním souborem vystupoval na amatérské přehlídce ve Francii. Tato zvláštní dovednost mu již vynesla první drobnou roli ve francouzském filmu: snímek Z Paříže do Paříže jste mohli vidět v červnu v českých kinech. Ještě při studiu na JAMU hostoval v ambiciózním brněnském generačním Divadle Feste. Cenné zkušenosti sbírá dle svých slov také nejrůznější příležitostnou prací: dělal například vedoucího na táboře, průvodce na Kuksu, nosiče rakví na pohřbech, nebo nakládal zavazadla na brněnském letišti.
1. Při studiu Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic (role padoucha Konráda) jste poznal téměř celý liberecký činoherní soubor. Jak se Vám v ansámblu pracovalo?
Naskakoval jsem do rozjetého vlaku dva týdny před premiérou místo Jakuba Chromečka. Díky tomu nebyl čas na nějaké počáteční rozpaky. Byl jsem nervózní, je to moje první role na velkém jevišti, první v mém prvním angažmá, ale hned první den mi Tom Impseil, se kterým mám ve hře první dialog, nabídl, že si spolu můžeme scénu projít, a Přemek Houška, se kterým hrajeme dvojici Tomových nohsledů, mě ochotně zasvětil do aranží našich scén, a zároveň mi paní režisérka nechala prostor, abych si svou postavu pojednal posvém. Všichni jsou tu vstřícní a přívětiví. A nemyslím jen herce. Stejně tak pánové z techniky, paní kostymérky, paní tajemnice, vrátní... je mi v Liberci moc dobře.
2. Na co se v Liberci těšíte?
Baví mě hledání společných jmenovatelů s Brnem – třeba historické soužití s Němci, nebo že tu máte tramvaje i přehradu, byť je všechno menší, kompaktnější. A strašně rád lyžuju, takže se těším na kruté severské zimy, kterými mě místní straší.
3. Jakou zkušenost považujete pro své herectví za nejdůležitější – a proč?
Nejzásadnější pro mě byla příprava na přijímací zkoušky na JAMU s mimořádným hercem Erikem Pardusem. V té době hrál v Městském Divadle, ověnčený mnoha cenami (Thálie, Cena Alfréda Radoka a další). A tento skvělý člověk ve mě věřil a nevzdával to se mnou, ani když jsem opakovaně nebyl přijat. Bez toho bych si nikdy netroufl ani podat přihlášku. Díky jeho hodinám jsem pochopil, že to, co děláme v dramaťáku, nemá s herectvím mnoho společného. Věnoval se mi dokonce i po vyčerpávajících chemoterapiích. Mého přijetí na JAMU se bohužel nedožil, ale jeho – "Je to hodnotitelné." – což říkal před každými přijímačkami, si často připomínám.
4. Na JAMU jste studoval u stejné profesorky jako Jan Jedlinský a Jakub Kabeš; jaká je?
Nika Brettschneiderová je úžasná v tom, že se nesnaží napasovat člověka do jakési univerzální "metody", naopak "metodu" výuky přizpůsobuje individuálním potřebám ročníku. U Niky člověk hlavně pozná sám sebe, přijme to a vezme to do hry. Zároveň se naučí vnímat partnera na jevišti. Nika je disidentka, po podpisu Charty 77 musela emigrovat a po několika letech kočování po Francii a Rakousku se jí podařilo vybudovat s manželem ve Vídni vlastní divadlo Theater Brett. Je to výjimečná osobnost, která má studentům herectví co předávat, a to nejen v rovině divadelní, ale i etické.
5. Vaše nejmilejší postava, se kterou jste se dosud setkal – a Váš herecký sen?
Snad se mohu při vší skromnosti pochválit, že jsem na JAMU zářil v roli Malvolia ve Večeru Tříkrálovém. Ale nejmilejší mi byla role Babičky v polské hře Děloha. Přestože to byla role epizodní, měla několik vrstev, které mě na ní bavily – a pak ta výzva, aby divák přijal, že ženu hraje muž a nesklouznout do laciného humoru...
Herecké sny se omezují na klasické autory. Málokdo zná moderní dramatiku a skoro nikdo jí nedůvěřuje. Herec je často překvapen tím, co hraje, a teprve pak ví, že právě o takové roli by snil, kdyby ji znal. U klasických her je zase těžké, že herec neměří síly jen s postavou, ale také s jejími slavnými představiteli. Ale přiznávám, že mám zatraceně těžké herecké sny: rád bych hrál Cyrana z Bergeracu a Mefistofela, nebo bych rád změřil síly s Milošem Kopeckým v roli Jindřicha IV. od Luigiho Pirandella.
6. Co rád děláte, když právě nehrajete a nejste v divadle?
Shromažďuju knížky z antikvariátů a snažím se je číst, koukám na filmy, seriály, hraju hry na počítači, jdu na výlet s kamarády a jsem vděčný, když můžu být chvíli v jiném než městském a divadelním prostředí. Rád vařím a jím.
7. Kromě herectví jste vystudoval francouzštinu. Co na francouzské kultuře (a divadle) obdivujete, a co byste rád z Francie přenesl do Čech?
Rozhodně bych do našeho českého školství přidal umění argumentace, kterému se každý francouzský student učí. Když musíte v rámci zadaného tématu podat vždy tři argumenty pro a tři proti a všechny doložit příklady, tak potom dokážete v životě líp vybírat jen relevantní a podložené informace, a odlišit je od tvrzení, založených na pocitu, lži nebo propagandě. Zároveň se pak umíte podívat na problém z obou stran.
Líbí se mi, jak Francouzi vedou děti k četbě. Vydávají třeba krácená, do současné francouzštiny převedená díla klasiků pro děti a snaží se, aby děti četly rády, ne z povinnosti. A na vesnici jezdí jednou týdně autobus, naložený knihami, filmy a hudbou a lidé si je půjčují jako v knihovně.
A mám rád aktivní francouzské důchodce. Doufám, že i naše společnost časem umožní starým lidem víc aktivit. Mám v Provence kamarády, kterým táhne na sedmdesát, a mají svůj amatérský divadelní soubor a spoustu dalších činností. Extrémní případ je Jeannot, soukromý zemědělec, který vyrábí vlastní med a marmelády, chová osly, hraje divadlo, hraje na několik hudebních nástrojů, je mistrem v aikidu, někdy po padesátce si ke svému domu přistavil malý kinosál a ve své rodné vísce před pár lety opravil staré dřevěné varhany – sám vyráběl píšťaly, klapky a další součástky, každou z jiného dřeva a s přesnými rozměry, aby ladily. Přál bych si být v jeho věku stejně vitální.
Mnoha lidem se může zdát směšné nekonečné francouzské stávkování a protesty, ale pro mě to znamená, že jsou občansky a politicky mnohem uvědomělejší než my. Volbu prezidenta sleduje celá rodina. Lidem záleží na místě, kde žijí, a to jak na státní, tak na lokální úrovni. Čech klidně nechá ležet pytel odpadků uprostřed náměstí, protože jeho problém to není, když ho tam nedal; Francouz alespoň zařídí, aby odpadky někdo odstranil, protože to, jak náměstí v jeho městě vypadá, vnímá jako svou věc.
