Pavel Vančura bude čert
06.05.2009
"Komická opera musí být vždy trochu akční."
Čertu Marbuelovi se zle vyplatil šprým, který si chtěl ztropit z Káči. Odnesl jí do pekla, ale hubatá holka se pranic nebojí - v jednom kuse mu spílá. A slézt mu ze zad? Ani nápad! Zkoušky na Čerta a Káču jsou v plném proudu a v rámci jedné z nich jsme požádali o rozhovor Pavla Vančuru, který si v inscenaci Václava Věžníka zazpívá a zahraje právě čerta Marbuela.
První otázka tedy zněla, jak se panu Vančurovi líbí Dvořákova opera a jeho role...
Já dělám moc rád české opery – ostatně, kdo jiný, než český zpěvák by měl rád dělat českou operu. V roli Marbuela je možné uplatnit celou škálu výrazových prostředků. Pěvecky není lehká, člověk se do toho musí ponořit, plně se tomu věnovat.
Marbuel je postava komická, celá ta opera je prostoupena humorem a já jsem moc rád, že jí pan režisér Věžník dělá v tradičním duchu, nic neaktualizuje a zbytečně neexperimentuje. Myslím, že to by této opeře neslušelo.
Asi nejznámější scéna z celé opery je začátek druhého jednání, kdy Marbuel přichází do pekla s Káčou na hřbetě. Při tom samozřejmě zpívá. Jak je to náročné?
Mně osobně to příliš náročné nepřijde... Komická opera musí být vždycky trochu akční. Postavy v takových operách nejsou statické a to mi vyhovuje. Člověk si to užívá už na zkouškách. Navíc, pan režisér Věžník má skvělé nápady a mě baví je realizovat.
Dalo by se tedy říci, že máte raději role komické, než vážné?
Víte, já jsem toho názoru, že dobrý zpěvák musí zazpívat a udělat všechno, musí naplnit režisérovy požadavky. Rád zpívám Verdiho opery, tam jsou krásné árie, ale rád dělám i takovou komedii. Líbí se mi, když je to vyvážené... Nejhorší je být specialista na něco. Specialista na Wagnera, na Mozarta... to by podle mého názoru být nemělo. Člověk by měl zazpívat jak Mozarta, tak Wagnera.
Je tedy asi zbytečné ptát se Vás na oblíbenou operu, či skladatele...
Já mám rád každou dobrou operu. Třeba Mozarta mnoho lidí považuje za jednoduchou, až primitivní hudbu, za etudu. To je nesmysl. Ale zrovna tak je geniální Čajkovskij, Wagner, Smetana, Puccini, Dvořák. Proto stojí za to, aby se člověk všemi zabýval. Mozart je úplně něco jiného než Puccini, ale oba jsou krásní, stejně krásní.
Co Vás baví na opeře?
Nejvíc mě baví samozřejmě zpívání. Nepovažuju se za herce a také si myslím, že herectví je doplněk, bez kterého se sice opera neobjede, to zdůrazňuji, ale prioritní je vždy hudba, té by se mělo vše přizpůsobit. Operní zpěvák by měl vždy především dobře zpívat. Slyšel jsem už i režiséry, kteří při zkouškách říkali: ty to moc zpíváš, nezpívej tolik, hraj! To mi přijde trochu mimo. Jestliže je zpěvák schopný kvalitní herecké akce, pak je to jedině jeho plus, ale vždy musí být nejdříve zpěv. Proto jdu na operu, že chci slyšet hudbu.
V libereckém divadle jste vytvořil nespočet rolí. V nedávné době měla derniéru Pucciniho Manon Lescaut , ve které jste ztvárnil postavu Geronta de Ravoir, premiéru měla Donizettiho opera buffa Nápoj lásky, kde jste zpíval Dulcamaru...
Dulcamara, to je velmi těžká role, především kvůli množství textu. On je ten mastičkář velmi ubreptaný. Na druhou stranu hudebně je těžší ten Marbuel.
Vy tedy můžete jeden den zkoušet českého čerta Marbuela a druhý den zpívat třeba italského mastičkáře, obchodníka s elixírem lásky. Netočí se vám z toho hlava?
Člověk se musí připravovat na každé představení. A jestliže se opera třeba měsíc nehraje, je nutné si to znovu zopakovat několik dní dopředu, aby vše naskakovalo samo. Na jevišti už nad tím člověk nemůže přemýšlet, na to není čas.
Nakonec trochu odjinud – jak odpočíváte?
Já jsem vždycky sportoval, a i když slovo odpočinek není v tomto případě úplně na místě, sport je můj způsob relaxování.
