DÉMON ANTONA RUBINSTEINA

Poéma Démon, dílo jednoho z největších ruských romantických básníků, M. J. Lermontova, se stala v Rusku 19. století téměř povinnou „undergroundovou“ četbou. Dílo bylo oficiálně zakázáno a mohlo vyjít až dvacet let po autorově smrti. Dnes je Démon, dílo plné romantické obraznosti, podivné religiozity, melancholie, rozpolcenosti a smutku považováno za největší událost v ruské romantické literatuře po Puškinovu Evženu Oněginovi. Příběh padlého anděla, v jehož nitru proti sobě bojují slepá nenávist vůči Bohu a zároveň touha po lásce a vykoupení umístil Lermontov na Kavkaz, kde sám strávil část svého života v nuceném exilu. Démon, Bohem zavržený a bezcílně bloudící vesmírem, se zamiluje do kavkazské princezny Tamary a doufá, že skrze lásku k ní se zbaví své věčné zloby…

Anton Rubinstein, který byl ve své době znám především jako klavírní virtuos a do jisté míry soupeř Ference Lizsta, dokončil operu v roce 1871, ale ani on se kvůli jejímu námětu nevyhnul problémům s cenzurou. Premiéra proběhla až o čtyři roky později, 25. ledna 1875 v Petrohradu, pod taktovkou dirigenta českého původu Eduarda Nápravníka. Mystická opera, jejíž fantaskní a emocionálně vypjatá atmosféra plně odpovídá Lermontově předloze nezapře inspiraci Rubinsteinovým velkým vzorem – Modestem Petrovičem Musorgským. Po Edgarovi a Náměsíčné je Démon dalším titulem, kterým liberecká opera představila neprávem zapomenutá operní díla. Inscenace v hudebním nastudování dirigenta a šéfa opery Martina Doubravského a v režii ředitele divadla Martina Otavy se stala opět událostí. Přijďte se v úterý 29. května podívat na trochu jinou operu, operu zvláštního, podmanivého kouzla, operu jakoby z jiného světa.

"Pro mě jako pro režiséra není, možná paradoxně, ústřední postavou opery Démon, ale Tamara. Nejde mi o hodnocení ducha dobra a ducha zla, kteří jsou zastoupeni andělem a démonem, nezajímá mě vyjasňování jejich pozic, ale zajímá mě princezna, jako hrdinka, která si mezi nimi musí vybrat. Démon je pro mě symbol, nehmotný, který tušíme v sobě jeden každý z nás. Také v této opeře Démona nikdo nevidí, pouze Tamara. To mě vede k tomu, že Démon je vlastně její vnitřní hlas. Princezna má, podobně jako každý z nás před sebou dvě cesty: jednu řekněme křesťanskou, cestu v manželství, cestu za světlem, za harmonií, cestu, která jí zušlechťuje. Tamara ví, že tato cesta je správná. Ale jako mnozí z nás má v sobě určité pokušení, touhy, určité vize, svět mystérií, smyslnosti a erotiky, tedy svět, který symbolizuje Démon. Je to touha zabarvená zánikem a Tamaru fascinuje. Ona ví, že by měla žít v manželství, konat dobro a spravedlnost, ale druhou polovinou své psychiky pořád cítí v krajině, v divoké přírodě, ve skalách, ve stromech touhu, od které se nemůže odpoutat, až jí nakonec obklopí jako stihomam."                    Martin Otava