Program

MARYŠA

Operní drama o zoufalém zápasu nezdolné ženy

Lívia Obručník Vénosová získala užší nominaci za roli Maryši na Cenu Thálie.

Michal Lehotský získal užší nominaci za roli Lízala na Cenu Thálie.

Emil František Burian, český avantgardní režisér, se narodil do hudební rodiny a vystudoval konzervatoř. Veškerou svou tvůrčí sílu nakonec směřoval k divadlu. V roce 1933 založil vlastní divadlo D 34, které progresivní dramatikou v mnohém položilo základy pro pozdější rozvoj české divadelní tvorby.

Unikátnost režijní osobnosti E. F. Buriana spočívá především v tom, jakým způsobem dokázal propojovat jednotlivé složky divadelního díla do funkčního a originálního scénického tvaru. Ten byl zcela podřízen svrchovanému tématu zvolenému Burianem jako svébytným autorem inscenace. Jeho základními tvůrčími principy, které se prolínají celou jeho tvorbou, je snaha esteticky a významotvorně propojit hudbu s mluveným slovem v adekvátním, specificky rytmizovaném jevištním dění. K tomuto cíli mu nejlépe sloužila díla české lidové kultury, v nichž hledal podstatu národní identity, která byla mezinárodním politickým děním od druhé poloviny 30. let 20. století soustavně narušována.

V r. 1937 píše v dopise svému příteli, dirigentu Václavu Talichovi, že pro něj skládá operu Maryšu podle realistického dramatu bratrů Mrštíkových s cílem vytvořit dílo po vzoru národních oper Smetanových, Dvořákových a Janáčkových. Tento úkol si předsevzal v obzvlášť vypjaté době.

Dne 16. dubna 1940 rozezněla opera Maryša ve světové premiéře budovu Zemského divadla v Brně a byla přijata s nadšeným ohlasem stejně jako následné nastudování v Ostravě v listopadu téhož roku. Burianovi se dle dobových odborných ohlasů podařilo prostřednictvím postavy Maryši a hudební ryzosti české lidové kultury postihnout téma mohutného vzdoru proti utlačovatelům.

V kombinaci s komplikovaným poválečným kádrovým profilem E. F. Buriana se však v 50. letech opera Maryša na českých scénách neuváděla. Naposledy zazněla v r. 1946 na scéně Národního divadla a na česká jeviště se vrátila krátce až v 60. letech. Od r. 1974 ji však žádné z operních divadel na svůj repertoár nezařadilo. Liberecké divadlo tak toto dílo vrací zpět do kontextu živého divadelního umění po více než padesáti letech od jeho posledního uvedení.

V inscenaci jsou použity stroboskopické a kouřové efekty a zazní v ní výstřely.

Doporučeno od 15 let. Některé scény obsahují nahotu a domácí násilí.