Francesca da Rimini
Prolog: Duch Vergilia přivádí Danta do pekla. Básník je šokován. A jednou ze zatracených duší, jimiž v pekle zmítá věčný vír, se ke svému zděšení sám stává. Sám zjišťuje, že „není většího neštěstí než v utrpení vzpomínat na časy šťastné…“, leč už brzy z něj zbude pouhá bezduchá součástka pekelného soukolí.
Scéna první: Námezdní válečník a despotický tyran Lanciotto Malatesta se připravuje k bitvě. Jeho krásná žena Francesca, kdysi možná jemná a laskavá bytost, už snad léty přijala vše, co se pod Malatestovou tvrdou rukou děje. Ke svatbě byla přinucena lstí; domnívala se, že jejím mužem se má stát Malatestův sličný bratr Paolo, a svůj omyl prohlédla až ráno po svatební noci. Malatesta přemítá nad svým životem. Uvědomuje si, že tak odpudivého mrzáka jeho paní čistou láskou milovat nemůže. Tuší její nevěru, ale v úvahách se nevyhne ani pochybnostem. Neubrání se však, a na Francesku a Paola nastrojí past.
Scéna druhá: Paolo dostal za úkol během Malatestovy nepřítomnosti nad Franceskou bdít. Čtou si o Lancelotovi a Guinevře, kteří se podobají jim samotným, vždyť i oni dva jsou k sobě tak magicky přitahováni. Francesca Paolovu touhu po milostném splynutí zprvu odmítá. Slibuje, že věčná blaženost pro ně nastane teprve v nebi, a hrozí se utrpení pekla, pokud svým smyslům podlehnou. To se ale nakonec stane, přichází Malatesta a past se uzavírá.
Epilog: Hrozba, se kterou Francesca odmítala Paolovo naléhání, se vyplnila. Oba milenci se ocitají na prahu zatracení. „Není většího utrpení…“
Lakomý rytíř
Baron stále hromadí bohatství a moc. Opájí se poklady ve svých truhlicích i neomezenou možností panovat nad lidskými dušemi a jeho krutost a despocie paralyzují i Alberta, jeho syna. Poznáváme ale, že jeho životní metou je dosáhnout k autoritě nejvyšší; má mu k tomu dopomoci pomyslná hora, vystavěná ze všeho, co vlastní a ovládá.
Albertovi se rozpadá svět, který se vší silou snaží zachránit. A to i pomocí otcova bohatství, na které ale nedosáhne. Vyhledá židovského lichváře, který mu půjčku odepírá. Navrhuje mu však, aby svého otce nenápadným způsobem otrávil, protože kdyby Baron zemřel, jeho syn by zdědil veškeré bohatství a mohl by dluhy vyrovnat. Albert je zhnusen a lichváře vyhání.
Baron mezitím neúnavně plní své pokladnice, nechá se ukájet zlatem a diamanty, jakož i dušemi, které navěky trpí pod jeho pěstí. V ledovém světle moci z něj dávno vyprchal jakýkoli cit. Systematicky vrší svou horu a děsí ho jediná myšlenka: zemře-li, bude veškeré jeho jmění promrháno.
Albert prosí o intervenci Vévodu. Ten s jeho ukřivděností sympatizuje a slibuje s Baronem promluvit. Albert jejich rozpravu vyslechl a ve chvíli, kdy jej Baron očerňuje a označuje za vraha, vztekle svého otce obviní ze lži. Vévoda vše, čím se mu Baron chtěl přiblížit, mávnutím ruky zničí, Baron umírá a jeho duše míří ke všem ostatním, nad nimiž vládl.
_big.jpg){kind=spacer}
