HOME
odkaz
Aktuality
odkaz

MICHAELA LOHNISKÁ V OKÉNKU BARBORY MOTTLOVÉ

MICHAELA LOHNISKÁ V OKÉNKU BARBORY MOTTLOVÉ
18.10.2012
Rozhovor s herečkou M. Lohniskou

Co Vám vždy a bezpečně nažene husí kůži?
Husí kůži mi vždycky nažene blbec ve vysokém postavení. To, že se nemůžete bránit. Taky závist, agresivita, lež… Špatně snáším, když mi někdo zasahuje do života. Když o mně rozhoduje, když si myslí, že ví lépe než já, co je pro mě dobré. Konfliktům se sice snažím vyhýbat, ale když se setkám s nespravedlností, lží a podvodem, tak to nedokážu přejít. To se vždycky pustím do nějaké vášnivé vzpoury. Sem tam to i k něčemu je, sice ne příliš často, ale dobré je už vědomí, že jsem nemlčela.
Čeho jste v životě kdy nejvíce dosáhla?
Řekla bych určité vyrovnanosti. Velmi si cením toho, že mám v rovnováze pracovní a osobní život. Že jsem v rovnováze sama se sebou. Čím dál tím víc si uvědomuju, že jsem šťastná.  Že se mi v životě povedlo to důležité, žila jsem po svém a nic nešidila, rodinu, ani divadlo, že mám žebříček hodnot, který je podle mě rozumný a který mě nevykolejí. Mám, po čem jsem toužila, a netoužím po tom, co není, co nemůžu mít. Ale opravdu netoužím, nejsou to „kyselé hrozny“. Svůj život držím pevně v ruce a to mě strašně baví. A taky mě baví, když se ohlédnu zpátky, že si můžu říct - dobrý to bylo.
A je něco, co byste si ráda splnila?
To samozřejmě. Já bych se ráda vypravila do Paříže s dcerou. V Paříži jsem byla několikrát, je to nádherné město. Když jsem tam byla, vždycky mě napadlo "Ano, tady bych dokázala žít." Což málo kde. Člověk pořád jaksi tíhne k domovu. I když Praha je mé rodné město a skoro v ní žít nedokážu. A co bych si hodně přála, kdyby se mi podařilo, jak už tak pomalu cítím, že končím, aby ten konec byl takový povlovný. Že bych měla ještě nějakou hezkou střední roli, pak hezkou malou. Aby mě to pořád ještě bavilo a při tom, abych to pořád fyzicky vydržela. I když já si myslím, že vydržím stále ještě hodně. Ale to člověk neví, co se může stát. Nechci odejít z divadla ze dne na den. Divadlo by mi hodně chybělo. Tak bych se s ním chtěla loučit takovým pozvolným, smířeným způsobem.

Kdybyste si měla vybrat mezi městem a venkovem?
Střední město.
Jako například?
Liberec. Jsem člověk středních měst. Velká města mě moc nebaví a úplný venkov pro mě taky není napořád. Jsem rodilý Pražák, ale potřebuju občas odjet někam blíž k přírodě. Proto jsem si teď, na stará kolena, pořídila chatu. Ani to není chalupa, je to opravdu chata. I když se vším možným komfortem, jako je teplá voda, splachovací záchod, elektrika. Za mlada jsme jezdili na chatu, kde byla jenom petrolejka, a bavilo mě to, ale to už by pro mě dneska moc nebylo, jistý základní komfort to chce. Když o tom přemýšlím, to, po čem jsem toužila, je tma a ticho. Taková tma, abych se mohla dívat na hvězdy a takové ticho, co je slyšet, hmatatelné ticho. Nedávno v jednu hodinu v noci zpíval slavík. No, zpíval… řval! Asi hodinu a neuvěřitelně nahlas. Krása! Ano, jezdím na chatu poslouchat ticho a ty kouzelné ptáky.
Dokázala byste na té chatě bydlet?
Asi bych tam dokázala bydlet a přitom dojíždět na zkoušky i představení, protože to je kousíček. A dokázala bych tam bydlet i sama. To už ovšem alespoň s internetem. Ale ta chata na trvalé bydlení není, ideální je od jara do podzimu. A to jsem vlastně vždycky chtěla. A pak se přestěhovat na zimu do  civilizace, která má taky něco do sebe.

Co plánujete? Pojedete jako tradičně do Řecka?
Já nevím. Kamarádka, se kterou obvykle jezdím, letos nemůže, tak to zatím řeším a ještě jsem se nerozhodla. Ale ráda bych. Protože si myslím, že ty dva týdny u moře jsou něco, co každý rok potřebuju. A Řecko, zejména ostrovy, miluju. Ale kdyby to nešlo, tak se obejdu bez moře, máme chaloupku. Chaloupka je nová, takže určitě bude co dělat.
Nebo s dcerou do Paříže?
Nebo s dcerou do Paříže. Ale to jen jako výlet na tři dny. Paříž mi Prahu dost připomíná.
Paříž je architektonicky mnohem mladší, velkorysejší a barevnější. Praha je nádherná při pohledu shora z Hradčan, ty červené prejzové střechy a Paříž z Eiffelovky, nebo z Notre Dame, to je holubičí šeď, tam jsou zase břidlicové střechy, takže Paříž má šedomodrý opar. To město má úžasnou atmosféru. Když jsem tam byla poprvé, okouzlil mě ten její multikulturní šmrnc. Když člověk v létě přijíždí do Paříže, tak si říká: "Jak to, Francouzi jsou černoši?" Protože většina jich bydlí v okrajových čtvrtích A pro mě, jako pro cizince, bylo úžasný, jak to bylo všechno barevné, směsice všech etnik s bizarními pokrývkami hlav, v pestrých hábitech... Latinská čtvrť kypící životem celou noc… Poprvé jsem tam byla nedlouho po tom, co se u nás otevřely hranice, tedy v době, kdy Praha byla úplně šedivá, špinavá, všude padala omítka a bylo to divné bezčasí a smutek, to byl nádherný zážitek.
Co vy a francouzština?
Ó, nic. Nic, jako kterýkoliv jiný z jazyků. Já mám mírné základy z latiny, tak jsem schopná se o elementárních věcech domluvit. Přečtu si, kudy se vleze do metra a jídelní lístek. S mluvením je to horší. Bohužel, neumím ani anglicky, ani německy a to všechno jsem se učila. A to všechno někde mám, ty trosky. Na takové to nenáročné cestování to stačí. Ale že bych si někdy pokecala v cizím jazyce, to ne.
Máte Paříž spojenou také s francouzským šansonem?
To víte, že jo, Francie je vlast šansonu a já vlastně vždycky chtěla zpívat… No, nevyšlo to. Kdysi jsem dělala takové večery různých zpěvů a poesie, když jsem našla pár lidí, kteří byli ochotní do toho jít. Já mám takový prazvláštně posazený hlas, jsem tenor. No teď už spíš baryton. Leccos jsem zazpívala, ale chtělo to mít dva tři kamarády, kteří by mě doprovázeli a hlavně to celé zorganizovali. To já moc nezvládám, jsem typický beran, mám nápady, nastíním a navrhnu, ale nedodělám. Ale třeba se mi něco ještě podaří dát dohromady… na závěr. Ne?
Vy jste velká patchworkářka. Co Vás k téhle ruční práci přitáhlo?
Vlastně jsem původně chtěla být návrhářka interiérů, ale určitými nedorozuměními a omyly jsem se dostala na sklářskou školu, obor bižuterie, a i když mě to bavilo, nebylo to to pravé. Divadlo vyhrálo. Pořád jsem dělala obrázky, ale to nejde jen tak občas. To musíte sedět a kreslit a kreslit, jinak je to takové… no… amatérské. A pak jsem jednoho dne potkala patchwork. Mám ráda barvy a myslím si, že mám pro ně cit. Občas udělám šílenou kombinaci a ono to vypadá dobře. Taky miluju hadříky, už jako malá holka jsem si z kapesného kupovala třeba deset centimetrů látky, jen tak, že byla pěkná, takže kdo ví, třeba už tenkrát bylo někde psáno, že budu šít. Půvab šití patchworku je v tom, že se stávám součástí dávné historie, od Egypta, přes středověk v Evropě až po osídlování Ameriky se vzory předávají z generace na generaci, něco se přidá, něco vylepší… a vždycky je v nich zašitá touha po kráse, po životě…
Ale abych nebyla tak patetická - těší mě, že dělám svými ubrusy, dekami a různými maličkostmi lidem radost. A moc mě těší, že všechno, co ušiju, hned nachází „svého“ člověka a já skoro nestíhám.
Takže doma nic patchworkového nemáte?
Mám, ale čirou náhodou. Přehoz přes postel. Dělala jsem ho pro kamarádku. A než jsem ho stačila došít, kamarádka se přestěhovala a pak už se jí nehodil a zůstal mně. Já jsem si tou dobou také zařizovala byt, tak jsem si ho k tomu přehozu dozařídila do barvy. A pár věcí mi ještě zůstalo z doby, kdy jsem začínala a učila se.
A to je jak dlouho?
To vím dokonce docela přesně, na Vánoce 2000 jsem v Praktické ženě objevila návod na prostírání, které mě nadchlo. A protože jsem tehdy šla na oslavu narozenin Jany Filipové, naší divadelní tajemnice, ušila jsem těch ubrousků hned několik. Byla to velká oslava a dámy z kanceláří mi málem utrhaly ruce… Ale to byly nesmělé pokusy, dneska už mám všechny pomůcky, nový, výkonnější stroj, spoustu knih, předloh a látek tolik, že už mě vystěhovávají z bytu…
A vidíte, baví mě to čím dál víc.
ptala se Barbora Mottlová, fotografie z představení: archív DFXŠ, úvodní foto: Zdeněk Úlehla

 
 
.
HOME ČINOHRA OPERA BALET PROGRAM KONTAKT
.
© 2015, Šaldovo divadlo – všechna práva vyhrazena