Vážená osobnost, výrazná opora divadla, jejíž profesionální práce spoluvytváří dílo
Zkušebny a jeviště jsou jejím druhým domovem. Divadelní svět se jí otevřel díky rodičům, vyrostla v něm a vnímala už jako malá všechny jeho zákonitosti. Vystudovala Taneční konzervatoř a dlouhá léta působila v baletním souboru Národního divadla v Praze. V současné době emeritní sólistka Michaela Wenzelová předává své dlouholeté zkušenosti z pozice baletní mistryně našim tanečníkům.
Máte za sebou obdivuhodnou taneční kariéru. Jak na tuto životní etapu vzpomínáte?
Bylo to nelehkých, ale překrásných dvacet let. Během nich prošla mým životem velká řada lidí, kteří mě obohatili a naučili to, co dnes umím nebo alespoň chápu. Vzpomínám s vděčností a dost často se nad vzpomínkami směji.
Od zahájení sezony 2020/2021 předáváte své bohaté zkušenosti tanečníkům baletu DFXŠ. V čem spatřujete oproti velkému souboru zásadní rozdíly?
Největší rozdíl vidím v tom, že je zde tanečníků méně, než je tak akorát. V Národním divadle je přibližně pět alternací jedné role, tady jednu považujeme za ideál. Ve velkých souborech nemáte nikdy jistotu, jestli se na jeviště se svou rolí dostanete. V souboru s malým počtem tanečníků je zřejmé, že si roli zatančíte. Tanečníci jsou z tohoto důvodu v lepší pozici, vědí, že nebudou “chodit okolo divadla”. Výhoda libereckého souboru je ta, že je sestaven z talentovaných tanečních osobností s velkým uměleckým rozsahem a každý choreograf tu lehce najde charakter, který potřebuje.
Naše rubrika se jmenuje ,,Hvězdy, na které reflektory nesvítí“. Na vás ovšem svítily převážnou část vašeho života. Jak jste se smířila s tím, že teď je vaše profese neviditelná?
Pozitivní ocenění mé osoby jako interpreta je vlastně srovnatelné s tím, co pociťuji nyní při potlesku, který je určen mým kolegům, které jsem na jeviště připravila. V tu chvíli přichází velká satisfakce mé práce, přestože už nejsem vidět. Radost mám samozřejmě také, když vidím, že tanečníci mé připomínky ze zkoušek přijali za své. Tehdy zažívám speciální štěstí a moc si vážím společné důvěry, která je v našem oboru zásadní.
Narodila jste se takříkajíc pro divadlo. Žijete obklopená umělci. Napadlo vás někdy, že vyzkoušíte jinou profesní disciplínu?
Když jsem se rozhodla ukončit angažmá v Národním divadle, uvažovala jsem o změně povolání. Velmi mě lákala představa studia grafického designu nebo kostýmního výtvarnictví. Život mi však poslal nabídku libereckého divadla a můj život ví lépe než já, co je pro mě zrovna nejlepší.
Můžete, prosím, popsat pracovní náplň baletního mistra a asistenta choreografa?
Snažím se udržet tanečníky ve formě a připravuji je na jeviště. Jsem takový učitel, který předává zkušenosti a společně pak s tanečníky pracuje na prohlubování interpretační úrovně. Jako asistent pomáhám s nastudováním baletního díla, přibližuji tanečníkům ideu a rukopis choreografa a pomáhám jim dle jeho pokynů.
Vzpomenete si na zajímavou příhodu z baletního sálu nebo ze zákulisí?
Minulý rok jsme potřebovali do představení za zraněného tanečníka rychlý záskok. Kolega z jiného souboru nám přispěchal na pomoc a na doučení náročné role měl opravdu šibeniční lhůtu. Aby se představení nemuselo rušit, vyvinul celý soubor obrovské úsilí. Role byla tak náročná, že jsem musela, podobně jako činoherní nápověda, kolegovi napovídat ze zákulisí celou choreografii. Nejkrásnější na tom ale bylo to, že se celý soubor semknul a podporoval se a nakonec jsme odehráli velmi kvalitní představení.
Jaké představení si diváci nesmějí nechat ujít a proč?
Určitě balet Mauglí, choreografka Marika Mikanová má obrovský dar, umí vyprávět příběh. Je zaručené, že se nebudete ani vteřinu nudit. A tragikomickou gangsterku MašínGun Brothers, protože je to po režijní a dramaturgické stránce velmi kvalitní představení, při kterém se diváci i zasmějí. Na tanečnících je vidět, že ho s oblibou tančí. Inscenace pořád zraje a s ní zrají i tanečníci.
Rozhovor vedla Barbora Svobodová
