Annabel Natasha Pearce je dlouholetou členkou libereckého baletního souboru. Křehká tanečnice s velkým talentem pochází z Anglie. Za dobu svého působení ztvárnila v našem divadle nespočet rolí převážně romantického charakteru. Nezapomenutelně tančila například Julii v baletu Romeo a Julie či Alenku v říši divů. Svým éterickým vzhledem připomíná vílu z pohádky, a tak není divu, že ji choreografové obsazují do postav, kde může využít své přirozené něžnosti. Výraznou taneční úlohou se pro ni v této sezoně stala dívka z baletu Mauglí a protiúkolem, se kterým si hravě poradila, byla stenografka Soňa z taneční gangsterky MašínGun Brothers. O tom, jak blízká je jí role Pomněnky z nové inscenace Legenda z Mlžných hor a co musí jako tanečnice zvládat, jsme si povídaly během krátké pauzy mezi náročnými zkouškami.
V libereckém baletu tančíte již od sezony 2013/2014. Jaké pro Vás uplynulé roky byly a co se Vám tu nejvíc líbí?
Za ta léta se stal Liberec mým druhým domovem. Role, které jsem v divadle měla tu čest tančit, jsou mou srdeční záležitostí. A stále zůstávám v očekávání, jaké nové příležitosti a výzvy mi divadlo přinese. Zajímavý dramaturgický plán vnímám jako nový impuls. Vždycky už dopředu vím, že u konkrétního titulu nesmím chybět, a jsem si jistá, že mě profesně i osobně obohatí. Mám štěstí. V našem divadle získávám velké množství pozitivních zkušeností, a to je velmi motivující.
Tanečník toho musí umět hodně. Co považujete za nejdůležitější?
Pro mě je zásadní zaujmout diváka tak, aby porozuměl tanečnímu umění. Jen lidé, kteří se tanci věnují, poznají preciznost baletní techniky, ale pocit z tance by měl oslovit každého. Je to o tom, jakou tanečník vyzařuje energii, jak ovládá pohybové i výrazové prostředky. Divák v hledišti by měl během představení zapomenout na reálné bytí a plně se nechat unášet tanečním sdělením.
Co Vás na baletu nejvíc baví a co pro Vás tanec znamená?
Tanec je podstatnou součástí mého života. Momenty, kdy jste spokojeni se svým výkonem a publikum vám tleská, jsou to, co mě na divadle nejvíc těší.
Jaký je váš nejsilnější taneční zážitek?
Mým velkým přáním bylo tančit Julii z baletu Romeo a Julie. Snad každá tanečnice si chce podobný sen splnit. V roce 2016 jsem byla do role Julie obsazena a mohla si svůj vysněný příběh prožít, na to se nezapomíná.
V nové inscenaci Legenda z Mlžných hor se propojí umění všech tří souborů DFXŠ. Na spolupráci s ostatními soubory jsou ale tanečníci zvyklí. V čem vidíte přínos spojení a bude tentokrát něco z pohledu Vaší práce jiné?
Určitě to je jiné. Všechny naše soubory se zabývají divadelním uměním, ale teď se ho chystáme představit ve všech jeho krásných podobách najednou. Je úžasné vidět své kolegy při práci a být jim rovnocenným partnerem. Oni nás uvádějí do své perspektivy a my jim ukazujeme tu naši. Pracuji teď na zkouškách často s kolegy z činohry, a přestože je moje role němá, vedu s nimi dialog prostřednictvím mimiky a gest. Ukazuje se, že řeč a tanec se od sebe zas tak moc neliší. Je to zkrátka prostředek k dorozumívání. Pro diváky bude díky hercům a zpěvákům tanec srozumitelnější. Setkáváme se s tím, že se lidé tance někdy zbytečně obávají. Slýcháme, že děj tanečních představení by potřeboval titulky. V Legendě si budeme vzájemně pomáhat a taneční vyprávění podpoří ostatní umělci a naopak.
Role Pomněnky Vám je psaná přímo na míru. Cítíte se v ní pohodlně?
Pomněnka je diametrálně odlišná od mých předešlých postav. Je to dívka, která nerozumí světu, kde žije. Neudržuje oční kontakt a stydí se za to, že je jiná než ostatní lidé. Cítí se ztracená, protože není schopna komunikovat pomocí slov. To se změní, když potká bytosti z tajného národa, kterým se říká Divocí. S nimi si najednou porozumí a může se naplno vyjádřit tancem. Poloha jejího charakteru je neuchopitelná a já se ho snažím rozklíčovat. Někdo necitlivý by mohl říci „divné dítě, autistická holčička“, ale myslím, že je kvůli svému způsobu chování ostatními lidmi nepochopena a neprávem posuzována. První půlku příběhu hraju bez tance a beze slov. V druhé části mohu konečně využívat pohyb a musím přiznat, že při práci s emocí a energií mi taneční poloha vyhovuje více. S rolí Pomněnky se učím posouvat své herecké hranice. Je to vzrušující a náročné.
V Legendě pracujete s taneční choreografkou Petrou Parvoničovou i s činoherní režisérkou Kateřinou Duškovou. Obě se navzájem doplňují a inspirují. Přiblížíte nám, jaký je pro Vás rozdíl v jejich vedení?
Mají mnoho společného, a přesto se jejich práce významně liší. Myšlenku díla drží obě v souladu, ale činoherní režisérka dává větší prostor slovům a mimice, choreografka přirozeně pohybu. Vyjádření interpretů pod jejich vedením je odlišné, ale nakonec zjistíte, že se liší jen umělecký prostředek, který použijete. Ať jste zpěvák, tanečník nebo herec, hrajete svou roli, která má daný charakter i příběh. Choreograf sám tvoří taneční pohyby, ze kterých pak vznikají různé kompozice. Režisér sice nevymýšlí hercům slova, ale jeho práce spočívá v organizaci a konzistentní interpretaci díla. A to stejné dělá ovšem i choreograf.
Legenda z Mlžných hor spojí nejen umělce různých oborů, ale i diváky. Jak vnímáte celý příběh a co byste o něm divákům řekla, než se na něj sami přijdou podívat?
Je až neuvěřitelné, jak příběh rezonuje s dnešní dobou. Jedná se o fantasy pohádku, ale témata, která se v Legendě objevují, jsou snad stejně blízká dětem i dospělým. Vždyť v nitru duše zůstáváme stále dětmi, i když se tváříme, že se nás plno věcí netýká a snažíme se je vytěsnit. Příběh nám bude jakousi inspirací, jak se můžeme vyrovnat i s těžkými věcmi a jakou cestu si zvolit. Jsem moc vděčná, že se toho se svými báječnými kolegy mohu účastnit.
(rozhovor vedla Barbora Svobodová)
Foto: Radek Teope Drbohlav
