Franz Lehár
ZEMĚ ÚSMĚVŮ
Romantická opereta.
Osoby a obsazení v pdf.Romantická opereta, bohatá na melodie plné citu a jemné erotiky, je operetou s idealizovaným pohledem na exotickou Čínu. Poprvé byla uvedena 9. února 1923 ve Vídni pod názvem Žlutá kazajka. Protože se nedočkala typického „lehárovského“ úspěchu, byla stažena z repertoáru a skladatel se domluvil s vedením berlínského divadla Metropol na přepracování. Obrátil se na dvojici libretistů Ludwiga Herzera a Fritze Löhnera-Bedu, aby původní libreto Victora Leóna přepracovali. Společně se rozhodli, že kromě řady úprav na partituře dají dílu vážný konec a tento počin se setkal s úspěchem. Země úsměvů je snad hudebně nejkrásnějším Lehárovým dílem, které svými hodnotami nemá daleko k opeře. O osudu evropské ženy, která v manželství s čínským diplomatem pochopila, že i přes velkou lásku se nikdy nesmíří s postavením, jaké dávají manželkám tradiční čínské zvyklosti, sám Lehár prohlásil: „Tato opereta je mým nejzdařilejším dílem, které jsem dosud napsal. Z hlediska divadelního působení převýší Veselou vdovu. Toto dílo je korunou mé celoživotní práce.“
Franz Lehár – premiant ve třídě operetních skladatelů
Opereta Země úsměvů patří k dílům, jejichž kvality vysoko převyšují dobový operetní průměr, ovšem bez ztráty typických atributů tohoto žánru – nápadité melodiky, vděčných a zároveň virtuosně pojatých árií a především příběhu o velkých citech.Je z těch Lehárových jevištních děl, ve kterých se skladatel snažil pozvednout operetu z její typické podoby veskrze zábavného, až revuálního útvaru směrem k opeře, téměř na její úroveň. Tato snaha se začala výrazně projevovat po obrovském úspěchu jeho Veselé vdovy a jejím vyvrcholením je poslední Lehárovo jevištní dílo – Giuditta, které bylo psáno přímo pro Vídeňskou Staatsoper, kde bylo také v roce 1934 premiérováno. (Jen na okraj: ačkoliv Lehár zemřel až po válce, v roce 1948, po Giudittě se již skladatelsky odmlčel – věnoval se především vlastní vydavatelské činnosti). Lehár měl ke zmíněnému záměru skvělé předpoklady. Především nelze opominout jeho důkladné hudební vzdělání. Toho se mu dostalo na Pražské konzervatoři, kam byl přijat ve dvanácti letech v roce 1882 a kde studoval housle u tehdejšího ředitele Antonína Bennewitze. V době svých studií bral také soukromé hodiny skladby u Zdeňka Fibicha, o jeho talentu se příznivě vyjadřoval i Antonín Dvořák. Z Prahy si Lehár odnesl skvělé technické vybavení. Fakt, že si všechny své operety sám instrumentoval – dnes by se řeklo aranžoval - může působit jako samozřejmá věc, ale je třeba si uvědomit, že u tehdejších operetních skladatelů nešlo ani zdaleka o běžnou praxi, právě naopak. Výjimečný je také způsob jeho hudební tvarování, například jeho využití kontrapunktické techniky je ve světě operety ojedinělé. Dokonalou řemeslnou průpravu mohl Lehár doplnit rozsáhlými praktickými zkušenostmi – vždyť byl synem vojenského kapelníka a synovcem hudebního ředitele ve Šternberku, který také vedl lázeňský orchestr. Mladý Franz hrál v tomto orchestru na housle již ve svých deseti letech a později působil také v kapele svého otce. Je známo, že houslista byl vynikající. Od roku 1890 zastával po dvanáct let funkci vojenského kapelníka u různých jednotek v Lučenci, Pule, Terstu, Budapešti a nakonec ve Vídni, kde v roce 1902 armádní službu opustil, aby se plně věnoval hudebnímu divadlu. V té době měl však zkomponované 2 opery (Rodrigo a Kukuschka) a také mnoho pochodů a valčíků (například známý Gold und Silber). Další, neméně důležitou skutečností byl Lehárův celoživotní zájem o současnou „vážnou“ hudbu. Studoval partitury svých současníků a snažil se do žánru operety prosadit trendy tehdejší umělecky „vyšší“ hudby. V jeho dílech lze nalézt inspiraci Debussym, či Richardem Straussem. Nejbližší vztah měl však Lehár k jinému mistru jevištních děl své doby – k Puccinimu. Oba skladatelé byli přáteli a vzájemnými obdivovateli, Lehár dokonce patřil ke kandidátům na dokončení opery Turandot. Toto vše by samozřejmě bylo málo platné, kdyby skladatel nebyl obdařen mimořádným hudebním talentem. Ten však Lehár po celý svůj život neustále rozvíjel a snažil se o to, aby jeho díla nesklouzávala do laciných operetních manýr. V případě Země úsměvů máme tu čest s dílem svrchovaného mistrovství - návštěvníci liberecké opery se o tom budou moci přesvědčit již od poloviny prosince.
Inscenační tým
Režie: Pavel Klečka
Dirigent: Martin Doubravský
Choreografie: Lucie Vačkářová-Gančeva
Scéna: Eva Brodská
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Martin Veselý
As. režie: Jana Ottová
Hudební příprava: Maxim Biriucov, Tatiana Drybas, Elena Nagyová
Dirigent: Martin Doubravský
Choreografie: Lucie Vačkářová-Gančeva
Scéna: Eva Brodská
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Martin Veselý
As. režie: Jana Ottová
Hudební příprava: Maxim Biriucov, Tatiana Drybas, Elena Nagyová
Další informace
Délka představení: 2:40
Premiéra: 19.12.2008
Derniéra: 00.00.0000
OSOBY A OBSAZENÍ
