HOME
odkaz
Divadlo
odkaz

Historie

Historie
Historie divadelní budovy dnešního Divadla F. X. Šaldy se začala psát krátce poté, co Soukenické divadlo 24. dubna 1879 ze záhadných příčin vyhořelo.
O vypracování projektu byli požádáni vídeňští architekti Ferdinand Fellner (1847 - 1916) a Hermann Helmer (1849 - 1919), jejichž ateliér patřil po řadu let k nejvýznamnějším v Evropě. Zaměstnávali v něm celý tým odborníků a ve spolupráci s nimi vybavili v poslední třetině 19. století reprezentativními divadelními budovami celou řadu velkých evropských měst. Postavili mj. Stadttheater ve Vídni (1872), Lidové divadlo v Pešti (1875), Stadttheater v Augsburgu (1877), Městské divadlo Na hradbách v Brně (Dnes Mahenovo divadlo - 1882), Městská divad-la ve Rjece (1885), v Bratislavě (dnes Slovenské národné divadlo - 1886), v Karlových Varech (1886), v Oděse (1887), Neues Deutsches Thea-ter v Praze (dnes Smetanovo divadlo - 1887), Volkstheater ve Vídni (1889), Stadttheater v Zürichu 1891) a další. Pro vyhledávanou firmu bylo příznačné optimální spojení architektonické invence a na tehdejší dobu progresivní technologie s obchodním duchem. Jejich stavby se vyznačovaly dokonalým provedením, odpovídajícím dobovému vkusu a estetickým představám těch nejnáročnějších zákazníků. Mezi ně patřili zřejmě i radní a mecenáši města Liberce, a tak jejich zásluhou se dostalo městu divadelní budovy, která patří v seznamu projektů pánů Fellnera a Helmera k dílům nejzdařilejším.

V září 1881 byly položeny základy nového divadla na obecním pozemku blízko náměstí (dnes Dr. Edvarda Beneše). Stavbu prováděli liberečtí stavitelé Sachers a Gärtner. A netrvala nijak dlouho: už 29. září 1883 bylo Městské divadlo slavnostně otevřeno Schillerovým Vilémem Tellem s předehrou Gioacchina Rossiniho. Divadelní budova postavená ve slohu novorenesančním má výhodnou polohu ve středu města a svými proporcemi zapadá mezi okolní stavby. Čelní frontu zdůrazňuje bohatá štuková výzdoba, která je lemována řadou soch s alegorickým významem. V ose vchodu jsou umístěna 2 hlavní sousoší: vpravo sedící postava Umění drží v ruce pochodeň, vlevo sedící bůh Apollo je obklopen postavami geniů na delfínech. Dále vpravo jsou stojící sochy múz a bohyň: Erato - múza milostné písně, Terpsichore - múza tance a Fortuna - bohyně šťastného řízení. Vlevo na vrcholu průčelí stojí socha Melpomene - múzy truchlohry, dále Thálie s maskou - múza komedie a bohyně Flora s květy. Všechny tyto pískovcové skulptury vytesal podle návrhů vídeňského sochaře Bendela kameník Reinhold Völkel, rovněž z Vídně. Vnitřní architektura divadla působí - přes určitou snahu po monumentálnosti - svým bohatým členěním a vertikálním rozvinutím prostoru ve svých rozměrech intimně. Dalo by se říci, že má příjemné lidské dimenze. Neodmyslitelnou součástí atmosféry interiéru je sochařská a malířská výzdoba.

 

BALET

Od slavnostního zahájení v září 1883 až do roku 1945 mělo německé divadlo v Liberci činoherní, operní a operetní soubor. V té době byli členy baletního souboru němečtí tanečníci, převážně z řad amatérů. Vedle akrobatických a cirkusových skupin se v divadle uskutečnila řada pohostinských baletních představení z Divadla na Vídeňce, pražského Německého zemského divadla (1886), berlínského Friedrich-Wilhelmstädtisches Theater (1887, 1988), berlínského ansámblu Excelsior (1890), vídeňského souboru Státní opery K. Godlewského (1924, 1925, 1933). V letech 1933 - 1937 se stalo událostí pravidelné hostování slavné hvězdy moderního tance třicátých let Harolda Kreutzberga, libereckého rodáka.

Po druhé světové válce nastává radikální proměna národnostní, politická i kulturní. Spolu s operou a činohrou vznikl i samostatný profesionální baletní soubor. Prvním baletním šéfem byl Rudolf Macharovský, první baletní premiérou Z pohádky do pohádky. Mezi osobnosti, které se zapsaly do historie libereckého baletu, právem patří Josef Škoda, Josef Judl, Věra Untermüllerová a Bohumil Svoboda. Inscenovali nejen klasické tituly (Labutí jezero, Spící krasavice, Louskáček), ale i díla moderní baletní literatury.

Pokud chceme psát o historii libereckého baletního souboru po roce 1989, musíme se v čase vrátit do roku 1971, kdy na post šéfa baletu usedá František Pokorný. Ten zde během dvaceti let realizoval svoji osobitou koncepci soudobého tanečního divadla a uvedl řadu autorských baletních koláží. S libereckým souborem nastudoval přes třicet titulů – Lidská komedie (1971), Rožmberské obrázky (1972), Hledání čistého pramene (1973), Carmen (1974), Raport o stavu tohoto světa (1976), Anna Karenina (1978), Balada o loutkáři (1979), Pantobalety (1980), Aréna (1981), Dáma a chuligán / Zákulisí (1984), Caprichos (1986), Pohádky o Krakonošovi (1988), Špalíček (1990), Sněhurka (1991), Coppélia (1992) - jsou jen některé z nich. Jako první choreograf tanečně ztvárnil pro Národní divadlo Praha I. smyčcový kvartet Leoše Janáčka (1978), který o rok později uvedl také v Liberci. Jako choreograf spolupracoval na desítkách operních, operetních, muzikálových a činoherních inscenací, nejen v divadle, ale i v televizi a filmu. V letech 1985–87 působil jako šéf baletu Československé televize. Do dějin české pantomimy se zapsal jako iniciátor Festivalů pantomimy v Litvínově a zejména jako autor pantomimických inscenací pro dvojici mimů Cvoci (Antonín Klepáč, Miloslav Horáček). V dubnu roku 1973 vznikla v libereckém divadle první klauniáda pro tuto dvojici, nazvaná Cvoci, poté následovaly např. Přidej pepře (1976), Třesk (1979) s hudbou Václava Zamazala nebo Klauni pod penzí (1989). V roce 1989 založil František Pokorný v Liberci Experimentální taneční školu, jedinou svého druhu v republice. Jeho zatím posledním choreografickým počinem pro liberecký baletní soubor byl balet Nesnadná cesta k Labutímu jezeru (2007) s Vlastimilem Harapesem v titulní roli.

 

Léta hledání

Po odchodu Františka Pokorného v roce 1993 na jeho místo nastoupil choreograf Petr Šimek, který pro liberecký soubor vytvořil autorské balety Carmen (1994), Romeo a Julie (1995), Krysař (1996) nebo Salome (1997). Po čtyřech letech ho ve vedení souboru vystřídala Ljubov Dančenko. Ta ke spolupráci zvala hostující choreografy jako např. Daniela Wiesnera, Jevgenije Loginova či Pavla Šmoka.

V roce 2000 na její místo usedl na jednu sezonu choreograf Petr Tyc a uvedl tituly Sáře bylo 90 let, Čtyři biblické tance nebo projekt To málo co vím o Sylfidách.

 

Éra Vlasty Vinduškové

V letech 2001–2010 působila jako šéfka baletu Vlasta Vindušková. V tomto období zde nacházeli pracovní příležitosti hostující choreografové a režiséři našich předních scén, jako např. Daniel Wiesner, Jiří Horák, Robert Balogh či Petr Šimek. Z těch nejúspěšnějších titulů, které vznikly pro Liberec, jmenujme Podzimní karneval (chor. G. Skála) uvedený na scéně Malého divadla. Hostující Táňa Juřicová získala za roli Fiony v roce 2001 Cenu Thálie; Ljubov Dančenko a Jiří Pokorný byli za výkony v této inscenaci nominováni do širších nominací na Ceny Thálie.

Mezi další úspěšné inscenace patřil titul choreografa Gustava Skály Salieri? Mozart! (2003) s hostujícím Vlastimilem Harapesem v roli Salieriho. Ve stejném roce byla sólistka souboru Karolína Miková oceněna Cenou Philip Morris Ballet Flower Award jako Poupě baletu. Na scéně Malého divadla vznikl úspěšný titul choreografa Jiřího Horáka Peer Gynt (2003) a divácky úspěšná byla i Carmen Petra Šimka (2005).

V roce 2006 přizvala Vlasta Vindušková ke spolupráci choreografku Kateřinu Dedkovou Frankovou, která s libereckým souborem nastudovala balet Coppélie. Karolína Miková byla za roli Svanildy zařazena do širší nominace na Ceny Thálie.

Vlasta Vindušková za svého působení přizvala do Liberce nejen špičkové choreografy, ale hostování přijali i sólisté naší první scény – Vlastimil Harapes (Salieri? Mozart!, Nesnadná cesta k Labutímu jezeru), Tereza Podařilová (Manon), Michal Štípa (Manon, Andersen), Eva Horáková (Peer Gynt, Carmen), Barbora Kohoutková (Charlotta – císařovna mexická).

V roce 2008 nastudoval choreograf Daniel Wiesner komický balet Marná opatrnost, kde vynikli noví sólisté baletního souboru Marie Gornalova a Alexey Yurakov. V roce 2009 se baletní soubor prezentoval nevšedním titulem Marie Antoinetta/Markýz de Sade, kde roli Markýze de Sade alternovali baletní mistři Vlastimil Harapes a Jaroslav Slavický. V roce 2010 vytvořil choreograf Jiří Horák balet Charlotta – císařovna mexická. Hlavní role císařovny byla svěřena hostující sólistce Národního divadla v Praze Barboře Kohoutkové. Ta byla za svůj výkon vybrána do širší nominace na Ceny Thálie 2010.

 

Současnost Aleny Peškové

V roce 2010 se stala novou šéfkou libereckého baletu tanečnice a choreografka Alena Pešková. Hned svou první autorskou inscenací Periferie (podle dramatu Františka Langera) ukázala, že chce liberecký soubor směřovat ke komplexněji pojatému tanečnímu divadlu, ve kterém se kromě tance a baletu uplatňuje i civilní herectví, mluvené slovo, zpěv a další divadelní složky. Hudbu zkomponoval Martin Němec, v roli vypravěče se představila zpěvačka a herečka Dáša Součková. Hostující první sólistka Národního divadla v Praze – Adéla Pollertová byla za roli Anny v této inscenaci nominována do užšího výběru na Cenu Thálie. Liberecký sólista Alexey Yurakov za roli Franciho do výběru širšího, a soubor baletu obdržel ocenění od Tanečního sdružení ČR za nejlepší kolektivní výkon.

V posledních letech přivedla Alena Pešková do libereckého baletu nastupující generaci choreografů – světové premiéry baletu o Haraldu Kreutzbergovi Harald – hvězda se vrací! (2012) se ujal v Německu působící Daniel Záboj, který o sezonu později se souborem nastudoval autorský projekt Tančírna nevyslovených přání. David Stránský zde inscenoval taneční divadlo Nikdy nekončící příběh (2011) s původní hudbou Gabriely Vermelho. S velkým ohlasem se setkal projekt činoherců a tanečníků Posedlost baletem/Ballet (ob)session (2011). Tento titul vznikl mimo abonentní cyklus jako jakýsi zábavný průvodce světem tance a baletu. Událostí sezony 2011/12 byl společný večer libereckého baletu a souboru 420PEOPLE, kde byla vůbec poprvé v Liberci uvedena choreografie Jiřího Kyliána.

V sezoně 2012/13 Alena Pešková upravila pro liberecký soubor klasický titul – Louskáček aneb Sen dítěte našeho věku. Soubor pod jejím vedením dokázal, že vládne jak klasickou baletní technikou, tak moderními styly. Ve stejné sezoně soubor pokřtil svůj první nástěnný kalendář a uspořádal několik flash-mobových akcí v obchodních centrech. Členky souboru otevřely Baletní školičku s vizí využívat žáky v představeních baletu. Koncem sezony 2012/13 vznikla inscenace Café Reichenberg, která je dílem členek souboru Mariky Hanouskové a Veroniky Fišerové. Zakládá se tak tradice třetích premiér „mimo abonmá“, ve kterých dostávají příležitost členové souboru s choreografickými ambicemi, nebo mladí začínající choreografové. Inscenace se setkala s mimořádným zájmem jak ze strany souboru, který přijal své kolegyně coby choreografky, tak ze strany diváků.

V jubilejní sezoně, kdy Liberec slaví 130 let od postavení budovy Šaldova divadla, baletní soubor připravil taneční poctu autorovi liberecké opony – Gustavu Klimtovi. Stejnojmenné taneční divadlo s hudbou Moniky Načevy, Tomáše Vtípila i Klimtových současníků choreograficky zpracovala šéfka baletu Alena Pešková.

Baletní soubor Divadla F. X. Šaldy je v současné době stabilizovaný a v dobré kondici. Taneční a technické rozdíly mezi jednotlivými tanečníky se díky pestrým tréninkům sjednotily, osobitost souboru ale zůstala. I nadále může vedení souboru spoléhat na nezaměnitelné a nepřehlédnutelné osobnosti, stejně tak ale soubor působí celistvě a jednotně ve sborových scénách.

Jako pedagogové a repetitoři spolupracují s libereckým baletem docent Václav Janeček, Hana Turečková, Eva Horáková, Adéla Pollertová, Anna Ščekaleva a další.

Pro rok 2014 chystá baletní soubor Divadla F. X. Šaldy svým příznivcům taneční divadlo Ota–Pavel–Raška, inspirované životem a dílem Oty Pavla pod choreografickým a režijním vedením česko-rakouského choreografa Martina Dvořáka. Členka souboru Marika Hanousková opět v premiéře „mimo abonmá“ připraví ve vlastní choreografii adaptaci slavného dramatu Frederika Garcíi Lorky Dům Bernardy Alby. Dále soubor nastuduje aktualizovaný klasický titul Popelka, choreografie i úpravy libreta se chopí šéfka baletu Alena Pešková. Událostí roku 2014 bude společný večer libereckého baletního souboru a Pražského komorního baletu.

Alena Pešková za čtyři sezony ve funkci šéfky baletu dokázala to, co jinde trvá celá léta: zkonsolidovala soubor, vytvořila osobitý repertoár a obklopila se zajímavými tvůrčími osobnostmi. Dokazuje i s malým počtem tanečníků uvádět „velké“ klasické tituly (Louskáček, plánovaná Popelka). Navíc soubor pod jejím vedením obohacuje repertoár o původní díla s regionální libereckou tématikou. Alenu Peškovou lákají zajímavé literární předlohy a experimentální témata. Jako choreografka (Periférie, Louskáček aneb Sen dítěte našeho věku a nyní Gustav Klimt) si neklade malé úkoly. Umí rozehrát divadelní příběh tanečními prostředky, které jsou adekvátní možnostem baletního souboru DFXŠ, daří se jí kombinovat tanec s komentujícím živým zpěvem či mluveným slovem. Baletní soubor tančí s výrazem a expresí, kterou plně zaujme. Alena Pešková určitě znamená v kontextu historie libereckého baletu krok správným směrem a budu ji nadále držet palce.

 

ČINOHRA
Stálý činoherní soubor působí v Liberci teprve od r. 1945. Do té doby se zde hrálo divadlo převážně v německém jazyce a česká představení zajišťovaly pouze hostující společnosti. Když bylo 1. 8. 1945 ustaveno Zemské oblastní divadlo v Liberci, zformoval se tu činoherní soubor pod vedením režiséra Jaroslava Novotného, který se stalv následující sezoně i ředitelem divadla. První sezona byla zahájena 15. 9. 1945 Jiráskovým Gerem, programově demonstrujícím českou orientaci souboru. Vysoký počet premiér (v průměru 19 za sezonu) umožnil vytvořit poměrně záhy pestrý repertoár, v němž vedle obligátní české a světové klasiky nechyběla od počátku ani díla současných dramatiků. Od páté sezony nastoupil jako dramaturg Josef Balvín a zahájil tak dlouholetou tradici kvalitní dramaturgie, která se stala pro libereckou scénu typickou. Počet premiér se stabilizoval na 10 - 11 a tento model se s drobnými odchylkami udržel až do konce 80. let. V r. 1954 se šéfem činohry stal režisér a dramatik Oldřich Daněk, po Josefu Balvínovi přichází dramaturg Zdeněk Digrin. V r. 1957 bylo divadlo nazváno po libereckém rodákovi a jedné z největších osobností české meziválečné kultury Divadlem F. X. Šaldy. V téže době nastoupil jako šéf činohry režisér Svatopluk Papež. Na počátku příští sezony přichází jako ředitel Ivan Glanc a režisérský kádr se tak stabilizuje ve složení S. Papež, M. Vobruba, I. Glanc a J. Staněk, kterého vystřídal v r. 1962 J. Horan. S příchodem Ivana Glance a v r. 1961 dramaturgů Zdeňka Hořínka a Jaroslava Krále začíná významná etapa v práci liberecké činohry, a to jak po stránce dramaturgické, tak inscenační. V repertoáru těchto let jsou zastoupena jména Dürrenmatt, Pinter, Mrožek, Ionesco, Achard, Buzzati, Camus a Dostojevskij, Kundera, Uhde, Havel, Topol, Stoppard (u nás poprvé uvedena hra Rosenkrantz a Guilderstern jsou mrtvi - jako replika nastudování Shakespearova Hamleta v jedné sezoně). Do Liberce přijíždí pravidelně odborná kritika, premiéry jsou recenzovány na stránkách Divadla a Divadelních novin, vyrůstá zde řada hereckých osobností, jež naleznou uplatnění v příštích letech i na jevištích našich předních scén. V r. 1969 nahrazuje Zdeňka Hořínka v dramaturgii Vlasta Gallerová.
Odchodem Ivana Glance v r. 1970 končí jedna etapa v životě liberecké činohry. Vedením souboru byl prozatímně pověřen režisér Milan Vobruba, než v r. 1973 nastoupil jako šéf režisér Miloš Horanský, který zde pracoval plných 11 let. Díky této další výrazné umělecké osobnosti zůstává ozvěna tzv. Glancovy éry zachována i v následujícím období. V 70. letech krystalizuje práce tvůrčího týmu V. Gallerová, K. Kříž, J. Malina, H. Anýžová a V. Habr, který v objevné dramaturgii zkoumá hranice herecké, režijní i scénografické práce (inscenace Bratr Žak, Povídky z Vídeňského lesa, Isabella, tři karavely a podfukář, Hanebný polibek aj.). Přínos Miloše Horanského lze spatřit, kromě soustředěné herecké práce, v péči o soudobou českou hru a scénickou poezii. Zakládá rovněž tradici libereckých Večerů poezie. I v těchto letech pokračuje úsilí o kvalitní dramaturgii. Z tlaku na uvádění ruského a sovětského repertoáru vzniká řada pozoruhodných inscenací her V. Šukšina, G. Gorina, M. A. Bulgakova, B. Vasiljeva, A. Arbuzova, A. P. Čechova aj. V inscenacích české klasiky hostuje na liberecké scéně Ladislav Pešek. Po ochodu M. Horanského v r. l984 nastává období rychlého střídání režisérů i šéfů, které nepřispívá ke klidné a soustředěné práci souboru. V druhé polovině 80. let získává činohra adaptaci prostoru zkušeben léty vytouženou studiovou scénu, takže v současné době se práce souboru dělí mezi Malé divadlo, kde si soubor ověřuje možnosti studiové tvorby, a klasický prostor Divadla F. X. Šaldy, v němž se střídá s operou a baletem.
Za téměř půl století existence stálého činoherního souboru v Liberci prošla po prknech DFXŠ řada osobností, jejichž tvorba, byť byla soustředěna třeba jen na libereckou scénu, přesáhla svým významem hranice regionu a zapsala se do historie herecké tvorby druhé poloviny 20. století. V devadesátých letech se činohra Divadla F. X. Šaldy musela vyrovnat, jako ostatně všechna divadla v Čechách, s absolutní proměnou vztahu diváků k divadlu. Divadelní stávka v roce 1989 ukončila éru, v níž divadlo plnilo v naší zemi i mimouměleckou funkci, kdy se snažilo nahradit neexistující opozici vůči režimu. Tu nerozhodně, tu směšně opatrně, tu naopak razantně a s vervou na pokraji zákazů, ale i s nimi. Divadlo se občas na dvě hodiny stávalo svobodným světem. Mnohdy se na tuto - v obrozeneckém smyslu tradiční - roli trochu spoléhalo. Vyvrcholením byla divadelní stávka v listopadu roku 1989.

Listopadová revoluce v roce 1989 zpravidla známá pod přívlastkem sametová byla událostí, která se zrodila v divadle. Brutální potlačení pokojné pražské studentské demonstrace bezpečnostními složkami komunistického státu konané 17. listopadu, tedy v den, který byl oficiálně Mezinárodním dnem studentstva určeným památce Jana Opletala, pražského studenta zastřeleného při demonstraci proti počínání nacistických okupantů v roce 1939, vyvolalo kromě spontánní protirežimní reakce veřejnosti i okamžitě vyhlášenou celostátní stávku studentů vysokých škol a ve spolupráci s nimi i divadel. Stávku okupační, protože stejně jako studenti školy i soubory a zaměstnanci divadel obsadili přes odpor komunistů divadla a otevřeli je diskusím, které od té doby probíhaly prakticky více než tři týdny. Stávka byla definitivně ukončena až 29. prosince zvolením Václava Havla prezidentem Československa, tedy poté, co byly parlamentem přijaty politické změny, které vedly ke svržení komunistického režimu a nástupu demokratizace a pluralizace politické scény se všemi důsledky pro životy lidí a samozřejmě i divadel. Na jevištích divadel se zrodilo Občanské fórum, hnutí založené v pražském Činoherním klubu dramatikem a disidentem Václavem Havlem, které se prostřednictvím divadelní sítě bleskurychle rozšířilo a později stalo nejsilnější politickou a společenskou silou až do prvních demokratických voleb 1990. Liberecké Divadlo F. X. Šaldy v tomto procesu nebylo výjimkou. Naopak se stalo jedním z prvních divadel, které stávku vyhlásilo již 18. listopadu během představení adaptace Hrabalovy novely Obsluhoval jsem anglického krále a veřejnosti se otevřelo hned následující den, kdy vyhlásilo okupační stávku divadla, zvolilo si stávkový výbor a až do 29. listopadu zůstalo tribunou sametové revoluce otevřenou diskusím, které organizovali herci a režiséři divadla, jevištěm historické změny nejen pro město, kraj, ale i celý stát. Rozšířený stávkový výbor poté divadlo vedl po celou dobu stávkové pohotovosti trvající do 22. prosince 1989. Teprve potom byl vyhlášen konkurz na nové vedení divadla, ale to už vlastně byla listopadová sametová revoluce dokončena.

Naplnila se tak absolutně jedna z tradičních funkcí divadla v českých zemích. Byla vlastně založena během tzv. národního obrození již počátkem 19. století. Divadlo bylo kromě umělecké a estetické také institucí osvětovou a posléze i politickou a to zejména během různých období útlaku. Ať již šlo o potlačování jazykových práv českého obyvatelstva během 19. století v rámci Rakouské a posléze Rakousko-uherské monarchie, během pokusu o likvidaci českého národa v protektorátu 1939-1945 a posléze i během čtyřicetiletého panování komunistické strany od roku 1948 až do roku 1989. Vždy šlo o práci v podstatě spikleneckou. Spolčení divadelníků a diváků za účelem vyřčení, připomenutí, demonstrování nebo jen naznačení existence něčeho tabuizovaného, zakázaného, podléhajícího cenzuře, něčeho, co má zmizet z paměti lidí. Samozřejmě, že to není jenom česká specialita. Podobnou funkci divadla najdeme v historii mnoha zemí a během komunistické éry ve všech zemích východního bloku zcela jistě. Je třeba tento mimoumělecký návyk trochu odlišit od prosté společenské angažovanosti divadla. Ale to ponechme divadelním historikům a vraťme se k sametové revoluci.

To, proč je potřeba zmínit tento jev i v souvislosti s ní, je fakt, že místo divadla se nacházelo najednou uprostřed kompletní společenské proměny. Jeviště bylo tribunou, z níž byla změna odstartována, a to mělo značný vliv na budoucnost divadla, protože z hlediska historie to bylo vyvrcholení a ukončení jednoho téměř dvousetletého divadelního paradigmatu, který byl hrdým štítem divadla, ale současně paradoxně často i jeho prokletím. Divadlo v Československu přestalo tuto roli hrát, ale návyk na určitý směr a funkci se odbourává pomalu. Jak u diváků, tak u divadelníků a velice pomalu v organizaci celého divadelnictví, která se za dvacet tři let proměnila jen velmi málo. Vztah státu i měst ke „svým“ divadlům je starým paradigmatem stále poznamenaný.

 

Počínajíc rokem 1990 se činohra Divadla F. X. Šaldy v Liberci musela vyrovnat s absolutní proměnou vztahu diváků k divadlu. Divadelní stávka v roce 1989 ukončila éru, v níž divadlo v naší zemi plnilo zmíněnou mimouměleckou funkci.

Diváci měli náhle mimo divadlo vše, co v něm občas hledali. Politická témata přestalo publikum hledat v divadle, protože jich byly plné noviny, televize a politické divadlo se stalo realitou každodenního „života ulice.“ Po dobu devadesátých let byla společenská prestiž divadla v Liberci relativně vysoká, což bylo dáno možná i rolí, kterou divadlo v proměně režimu sehrálo, možná i jistým respektem k vlivu „komediantů“ na politiku, ale také třeba i účastí libereckých herců a ředitele Pavla Harvánka (1992-1999) v politických orgánech města. První, co přišlo, byly personální změny, které probíhaly i následně poměrně často. Z divadla odešel do Prahy Petr Palouš, který byl stěžejním režisérem druhé poloviny 80. let. Rovněž do pražských divadel včetně Národního divadla odešli někteří herci. Dramaturgie repertoárového divadla začala hledat svou novou podobu. V prvních dvou letech po revoluci vznikaly inscenace her dříve zakázaných autorů. Asanace Václava Havla režiséra Petra Palouše v roce 1990 patřila k nejlepším uvedením této hry vůbec, stejně jako Zvěstování aneb Bedřichu ty jsi anděl, komedie o malostech velkého Karla Marxe od Milana Uhdeho, ale také třeba Kafkův Proces. Všechny jmenované inscenace byly uvedeny v novém Malém divadle, které ještě na podzim roku 1989 otevřel režisér Petr Palouš inscenací vlastní adaptace Hrabalovy novely Obsluhoval jsem anglického krále. Malé divadlo v bývalém Lidovém domě se svými sto padesáti sedadly nebylo žádným experimentálním klubem, ale rovnocennou druhou scénou s nebývalou nabídkou prostorové režijní svobody. Ve velkém Šaldově divadle to bylo například uvedení hry Josefa Topola Dvě noci s dívkou aneb Jak okrást zloděje. Činohra Divadla F. X. Šaldy si musela zvykat na provoz na dvou rovnocenných scénách, které však mají zcela odlišnou funkci i potenciál. Vytvoření smysluplné „dvojí dramaturgie“ byl úkol, který v té době přišel, trvá dodnes a je výraznou specifikou Divadla F. X. Šaldy v rámci celé republiky. Přišla první vlna mladých herců a režisérů z pražské DAMU v čele s dramaturgem Petrem Hruškou. Od 1. dubna 1990 do poloviny roku 1992 se v divadle vystřídali jako ředitelé Vladimír Volek a Petr Žantovský a na místě šéfa činohry Pavel Palouš a Irena Žantovská. Od 1. srpna 1992 se ředitelem divadla stal režisér a herec Pavel Harvánek. Šéfem činohry byl napřed sám a posléze jím jmenoval herce Jiřího Doseděla. V roce 1994 vystřídal Jiřího Doseděla v šéfovské roli režisér Roman Meluzín. V roce 1996 se šéfkou činohry stala herečka Michaela Lohniská a byla jí až do konce roku 1999, kdy ji vystřídal v této funkci režisér Pavel Pecháček. První léta po roce 1990 byla personálně nestabilní. Pohyb nastal i na místech dramaturgů Po Haně Klučarové přišel Petr Hruška, Pavel Zvarič, dále Zuzana Minsterová. Příchodem Lucie Němečkové (1994) a Martina Urbana (1994-1996), který zde působil jen dva roky v částečném úvazku, se místo dramaturgie na zbytek devadesátých let vlastně stabilizovalo. Postupem devadesátých let se stabilizoval i herecký soubor a k větší změně v něm došlo až v roce 1998, kdy přišla pětice mladých herců z brněnské JAMU (Lada Jelínková, Jakub Kabeš, Jana Kokotková (nyní Stránská), Tomáš Impseil, Vít Musil. Byl to doslova generační vpád, první od roku 1992. Ze současných herců přišel v roce 1995 Martin Stránský a v roce 1997 Petr Jeništa, který však v roce 2004 odešel do Brna. Následná postupná obměna hereckého souboru přichází až ve druhé půli prvního desetiletí následujícího století.

 

I v devadesátých letech Divadlo F. X. Šaldy pokračovalo v této tradici. Například Driverův a Haddowův Čechov na Jaltě v roce 1996 (režie Petr Palouš) byl českou premiérou a navíc získal dvě významná ocenění v rámci Festivalu českého divadla: Cenu diváků za inscenaci i hlavní cenu za inscenaci. V roce 1995 byl herec Václav Helšus, jeden z nejlepších herců nejen v Liberci, ale i v celé republice, nominován na Cenu Thálie za výkon v roli Vávry v Maryši bratří Mrštíků režírované Romanem Meluzinem. Tuto inscenaci převzala do vysílání Česká televize. Další vynikající inscenací byla i Wajdova adaptace Zločinu a trestu z roku v režii Lídy Engelové (1999) v Šaldově divadle. Václav Helšus obdržel cenu za nejlepší herecký výkon v rámci Festivalu českého divadla a opět byla inscenace převzata Českou televizí. Vedle toho je nutné jmenovat inscenace, které byly vynikající v Malém divadle. Zejména Shafferův Equus, režírovaný Pavlem Paloušem v roce 1995, získal úspěch ve vzácné shodě u kritiky i diváků a zazářili v něm mladý Matěj Hádek a opět Václav Helšus, Pinterova Zrada z roku 1997 v režii Petra Palouše se skvělou Markétou Tallerovou a vynikajícím Martinem Poláchem. Na velkém jevišti zmiňme kromě Wajdova Zločinu a trestu i Shakespearovu komedii Jak se vám líbí, kterou režíroval v roce 1998 tehdy mladý Martin Glaser, později dlouholetý šéf činohry v Českých Budějovicích a nyní ředitel Národního divadla v Brně. V roce 1996 došlo na jedinou spolupráci činoherního souboru se zahraničním režisérem. Vídeňský režisér Anton Nekovar, působící i v opeře, uvedl Nestroyův Talisman. V devadesátých letech se činoherní soubor odvážil s úspěchem uvádět muzikály. Nejúspěšnější byl Kabaret inscenovaný Romanem Meluzínem v roce 1995, rovněž úspěšné bylo uvedení My Fair Lady v hlavní roli s Markétou Tallerovou z roku 1996. Činoherní soubor se pravidelně zúčastňoval festivalů a přehlídek po celé republice a pravidelně hostoval v Praze. Na konci devadesátých let minulého století došlo k několika změnám, které ovlivnily další práci divadla. V lednu 1999 odešel z místa ředitele divadla Pavel Harvánek a od jara téhož roku se jím stal František Dáňa, dosavadní šéf opery. Na místo šéfa činohry s ním nastoupil zkušený a vynikající režisér Pavel Pecháček. František Dáňa zrušil po svém nástupu místa angažovaných režisérů. Tím skončila definitivně poválečná tradice, kdy divadlo mělo v trvalém angažmá dva až tři režiséry. V Liberci to byli od roku 1994 Pavel Palouš a Roman Meluzín. Od konce roku 1999 mohl být režisér v úvazku pouze na místě šéfa činohry. Všichni ostatní režiséři byli hostující. V devadesátých letech se rovněž ustálil počet premiér v sezóně na čtyři v Šaldově divadle a čtyři v Malém divadle. Na dlouhou dobu se zakonzervoval systém předplatného. Na konci roku 1999 přišel do divadla na vyzvání Pavla Pecháčka k Lucii Němečkové jako druhý dramaturg Martin Urban.

 

Na začátku nového tisíciletí bylo snahou vedení činohry pokračovat ve vyhraňování jednotlivých scén a vytvoření tak náročného, ale komerčně nutně úspěšného repertoáru divadla. Určité rozdělení rolí v tomto ohledu mezi jednotlivé scény jistě fungovalo, ale bylo narušováno stále větším a větším tlakem na finanční úspěšnost. Začal se projevovat také tlak zastaralého ekonomického statutu divadla a jeho vnitřní struktury, vnitřních finančních pravidel na vlastní uměleckou práci činohry, který v následujícím desetiletí přinesl nejasnosti a zmatky, často i zbytečné vnitřní konflikty. Jejich účastníci byli tak trochu oběťmi naprosto neřešeného a jen postupně uvolňovaného systému financování divadel v celé republice. Ačkoliv se postupně vše změnilo, stále je systém financování problém a to nejen libereckého divadla. Začátek nového tisíciletí byl také poznamenán fatálním těžkým onemocněním šéfa činohry Pavla Pecháčka a jeho následným úmrtím počátkem roku 2002. Nicméně ještě za jeho působení se do repertoáru divadla dostaly dvě hry uvedené v české premiéře, předznamenávající snahu dramaturgie jít zejména v Malém divadle po moderní soudobé dramatice reflektující současný život. Britská Fraynova hra Kodaň (2000) v režii Lídy Engelové a hra tehdy mladé, ale vynikající irské dramatičky Mariny Carr Maja (2001) rovněž v režii Lídy Engelové. Na inscenaci té druhé se podílelo finančně velvyslanectví Irské republiky a její pražskou reprízu navštívila autorka. Obě inscenace vzbudily u kritiky a diváků nebývalý ohlas. Podobně tomu bylo v Šaldově divadle.

 

Na místo šéfa činohry nastoupil po zemřelém Pavlu Pecháčkovi herec a divadelní producent pražských Letních shakespearovských slavností, herec a režisér Alexej Pyško. Přivedl do divadla na tři pohostinské režie Jana Kačera, světoznámého režiséra i herce, spoluzakladatele pražského Činoherního klubu. Jeho tři režie v Liberci se staly událostmi sezón: Čechovův Racek, Shakespearova Bouře a Konec dobrý všechno dobré. Poslední se velice úspěšně představila na letní scéně pražského hradu v rámci Shakespearovských slavností. Kačerovy inscenace stvrdily vysokou hereckou úroveň stabilizovaného souboru. Jeho všestrannost pak potvrdily úspěšné inscenace muzikálů ve Šaldově divadle. V roce 2003 to bylo uvedení polského slavného muzikálu Ernesta Brylla a Kateřiny Gärtnerové Na skle malované. Změna produkčního stylu a angažování skvělého slovenského režiséra a choreografa Jána Ďurovčíka bylo zásluhou Alexeje Pyška. Výsledkem bylo více než sto repríz, tedy nebývalý divácký úspěch. Ještě větším úspěchem bylo uvedení amerického muzikálu Donaha! (Fullmonty!). Šlo o českou premiéru tohoto netradičního muzikálu, který vznikl podle stejnojmenného oscarového britského filmu. Spolupráce s Jánem Ďurovčíkem pokračovala i po odchodu Alexeje Pyška z místa šéfa činohry v roce 2004. Jeho třetím muzikálem byli Pokrevní bratři. Vedle toho se v Šaldově divadle objevila například skvělá inscenace herecky náročného dramatu Garderobiér Ronalda Harwooda v režii Petra Palouše, v níž hostoval Alois Švehlík, člen činohry Národního divadla v Praze, který v šedesátých letech herecky vyrostl v Liberci. Na scéně Šaldova divadla bylo skvělé i uvedení O` Neillova dramatu Smutek sluší Elektře v režii Věry Herajtové. Výrazného úspěchu dosáhlo divadlo v roce 2004 inscenací Schimmelpfennigovy Arabské noci v režii Martina Tichého. Inscenace obdržela Cenu Max za nejlepší domácí inscenaci hry z německé jazykové oblasti, udělovanou porotou Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

 

V roce 2002 odešla z divadla dramaturgyně Lucie Němečková a na její místo přišel k Martinu Urbanovi Tomáš Syrovátka. V roce 2004 odešel šéf činohry Alexej Pyško a výběrové řízení na toto místo vyhrál režisér Štěpán Chaloupka. K jeho nejlepším inscenacím patřilo uvedení adaptace pohádky libereckého rodáka Ottfrieda Preuslera Čarodějův učeň. V Malém divadle skončil úspěchem pokus o uvedení antické tragédie Médea v netradičním hracím prostoru nastudovaný režisérkou Věrou Herajtovou s jedinečnou Markétou Tallerovou v titulní roli. A stejně tak uvedení Hamleta režiséra Petra Palouše v tomto prostoru prokázalo, že Malé divadlo je inspirativním a inovativním místem i pro nové podoby dramat světového klasického repertoáru. Přesto se Malé divadlo v té době orientovalo v dramaturgii převážně na hry současných autorů, byly to např. inscenace Hotel mezi dvěma světy, Návštěvník Erica-Emanuela Schmitta, první z nich režírovala Kateřina Dušková a opět ji převzala Česká televize, druhou Petr Palouš. Působení Štěpána Chaloupky v liberecké činohře bylo poměrně krátké. Odešel na konci roku 2005. V létě roku následujícího odchází í dramaturg Tomáš Syrovátka. V roce 2006 se stal po výběrovém řízení šéfem činohry režisér Vít Vencl.

 

Během jeho působení se divadlo otevírá dalším mladým hercům. Přivádí z ostravské konzervatoře mladou Karolinu Baranovou a o rok později Tomáše Váhalu. Do divadla přichází mladý dramaturg Jan Tošovský a s ním přišel režírovat jeden z nejnadanějších mladých režisérů, Daniel Špinar. Jeho inscenace Beaumarchaisovy Figarovy svatby v roce 2008 a hlavně Moliérova Lakomce v roce 2010 patří k těm nejzajímavějším a nejoceňovanějším v Šaldově divadle. Výrazným úspěchem naopak v Malém divadle se v roce 2009 stala inscenace muzikálu pro jednu herečku Georga Kreislera Dnes večer Lola Blau v režii Heleny Glancové. Markéta Tallerová za svůj výkon získala nejprestižnější české herecké ocenění, Cenu Thálie. Činohře se daří profilovat své působení na obou scénách. S příchodem nového ředitele divadla Martina Otavy se otvírají činohře větší hrací možnosti zejména na scéně Malého divadla. Výsledkem je například Langova režie české premiéry hry Yasminy Rezy Bůh masakru. Vít Vencl přichází s adaptací Křelinova románu Bábel a s ní se poprvé dostává na jeviště regionální téma soužití Čechů a Němců v kraji v roce 1938, které by v následujících letech mohlo a mělo mít své pokračování. Inscenace byla s úspěchem prezentována na známém festivalu Setkání/Stretnutie ve Zlíně. Do divadla nastoupili v roce 2008 další mladí herci Jakub Albrecht a Tomáš Dianiška. Společně s Karolinou Baranovou a Tomášem Váhalou a dalšími mladými začínají v roce 2010 vytvářet vlastní autorská představení. Jejich paralelní skupina, která si říká Divadlo F. X. Kalby od té doby doposud uvedla celkem čtyři své projekty, které si získaly nebývalou přízeň zejména mladého publika v Liberci. Je to divadlo spontánní reakce na typické projevy současného světa šoubyznysových stereotypů a stupidit, ale na druhé straně i zpracování životopisů velmi rozporuplných a výrazných osobností 20. století, jako byli Alan Turing (Přísně tajné - Hrubá nemravnost) nebo Timothy Leary (LSDown) – vždy režie Braňo Holiček. Jejich práce dosahuje určitého vrcholu po nástupu nového šéfa činohry, režiséra Michala Langa, který v roce 2011 vystřídal Víta Vencla. Z divadla odešel dramaturg Jan Tošovský a k Martinu Urbanovi se po pětileté pauze vrací Tomáš Syrovátka. Michal Lang dokončuje „uvolnění“ provozu v Malém divadle, které se stále výrazněji profiluje jako divadlo určené nekonvenčnímu a mladému publiku a to nejen díky inscenacím Divadla F. X. Kalby, ale také díky náročnému repertoáru, v němž se objevují autoři jako je Jean Claude Carriére, Mayenburg, Albee, Bergman, Kolečko, Egréssy. V Šaldově divadle pak stojí vedle netradičního zpracování Její pastorkyně Gabriely Preissové Michalem Langem a dvě skvělé komedie: Saramonowiczův Testosteron (režie Michal Lang) a Cooneyho Rodina je základ státu (režie Petr Palouš), která získala druhou Cenu diváků v rámci Festivalu Českého divadla za rok 2011.

Martin Otava a Michal Lang mají velkou zásluhu na tom, že se systematicky začalo pracovat na spolupráci tří regionálních divadel ze tří sousedních zemí: Divadla F. X. Šaldy v Liberci, Divadla Gerharta Hauptmanna Zittau a Divadla C. D. Norwida Jelenia Gora. Jedná se o myšlenku, která byla dvě desetiletí stále připomínána, aby ji konečně za českou stranu oba zmínění pánové začali realizovat v projektu nazvaném JOS (Ještěd, Oybin, Sniezska) v těsné spolupráci s vedením zmíněných divadel a také s podporou patřičných regionálních a městských orgánů všech tří zemí. V roce 130. výročí otevření divadla, jehož změny jména kopírují věrně nejednoduchou historii města, je tato spolupráce více než zajímavým a slibným příslibem do budoucnosti a zaslouží si velkou podporu. Činohra Divadla F. X. Šaldy, která se od revoluce v roce 1989 přes všechny provozní a finanční těžkosti, jež přineslo „budování kapitalismu v Čechách“, vypracovala v soubor, jehož význam a kulturní přínos pro město je veliký a má značnou váhu i v divadelní kultuře České republiky, může k této spolupráci výrazně přispět.

 

OPERA
Počátky opery v Liberci spadají do období konce 18. století, kdy v tanečním sále Gemeindehausu zazněly premiéry Mozartova Dona Giovanniho a Kouzelné flétny. Od r. 1820 se provozuje opera v budově Soukenického divadla a po jeho vyhoření, od září 1883, pak v nové divadelní budově, v níž sídlí operní soubor dodnes. Opěrným sloupem operního repertoáru nového divadla se stalo především dílo Richarda Wagnera. Byly zde uvedeny všechny slavné Wagnerovy opery - s výjimkou Parsifala a Rienziho, ale i opery G. Pucciniho, W. A. Mozarta, R. Weinbergera, G. Verdiho a dalších. Mimořádný úspěch měl Straussův Růžový kavalír v sezoně 1912 - 1913, dosáhl patnácti vyprodaných představení. V té době zde působí i opereta. Od r. 1923 se hraje v Liberci opera i v českém jazyce. Pravidelně sem zajíždí olomoucká divadelní společnost se svou operou, operetou i činohrou až do r. 1938.
Po pětileté pauze v období druhé světové války zahajuje v Liberci česká opera již 5. 10. 1945 Smetanovou Prodanou nevěstou. V téže první sezoně se uskutečnil zájezd operního souboru do Žitavy a založil tak tradici dlouholeté družby opery obou divadel. Významnou osobností poválečné éry liberecké opery byl její šéf Jaromír Žid, pod jehož vedením se již v r. 1954 uskutečnil smetanovský cyklus - první souborné provedení Smetanova operního díla v Československu po r. 1945. Operní soubor staví svůj poválečný repertoár především na díle české klasiky (Smetana, Dvořák, Foerster, Janáček, Novák, Blodek) a světové operní tvorby (Mozart, Verdi, Rossini, Puccini, Čajkovskij, Wagner aj.). Významnou a slavnou dobu zažila liberecká opera pod vedením Rudolfa Vašaty, kdy se dostává na jedno z předních míst československé operní tvorby. Kromě klasické operní literatury světové i české věnuje R. Vašata pozornost současné opeře a v Liberci mají premiéru některá nová operní díla. Po svém příchodu zakládá R. Vašata hudebně dramatický festival Liberecké jaro, jehož druhý ročník v r. 1962 je věnován operní tvorbě 20. století. V r. 1964 se v rámci tohoto festivalu koná druhé, úplné uvedení operního díla B. Smetany (za účasti ústeckého operního souboru - Braniboři v Čechách a Čertova stěna). Pravidelná péče o symfonickou a vokální tvorbu přináší na liberecké jeviště závažná díla R. Wagnera, S. Prokofjeva, J. S. Bacha, W. A. Mozarta aj. Pod vedením R. Vašaty vyrostla v liberecké opeře celá generace vynikajících interpretů, z nichž řada se uplatnila jak na scéně Národního divadla, tak i v zahraničí. S pražským Národním divadlem pojí operu Divadla Františka Xavera Šaldy trvalá spolupráce i v současné době, kdy někteří její přední sólisté jsou členy opery Národního divadla. Liberecká opera, jejíž repertoár je založený na reprezentativním výběru světové i domácí operní literatury, patří k předním operním souborům ve své vlasti.

Po roce 1989 se i podoba české operní krajiny rozvinula do mnohotvárnosti. Uzavřenou strukturu souborů s bděle „shora“ sledovanou dramaturgií, ale i přílivem relativně stálých a vysokých financí prakticky ze dne na den vystřídal „revoluční neklid“, nesený vzedmutou vlnou očekávání a nadějemi – ale i riziky. Operní divadla byla vystavena strastiplné cestě pokusů a omylů, na jejímž konci mohou očekávat jak bučení, tak volání bravo. Dříve téměř neprostupné hranice kmenových souborů se podobně jako v jiných operních souborech u nás i v Liberci rozvolnily – ku prospěchu pestrosti inscenací, ovšem s rizikem nejistot existenčních i tvůrčích a také obav, jak na tyto proměny přijmou diváci. Skokem se také prosadil příklon k jazykovému originálu s českým překladem prostřednictvím titulkovacího zařízení. V Liberci toto porevoluční hektické období vyústilo do rozumného kompromisu, v němž se stálý operní orchestr uplatňuje i při koncertních produkcích a stálý sólistický ansámbl ozvláštňují nejen hosté, ale úspěšně zde startují své kariéry i mladí talentovaní pěvci. Liberecká opera navíc v posledních letech záslužně spolupracuje s Hudební fakultou AMU, takže na jejích prknech své první divadelní zkušenosti získávají i studenti. První roky po sametové revoluci byly pro liberecký operní soubor obdobím častých změn. Z divadla odešel šéf opery Josef Chaloupka, kterého nahradil režisér Rudolf Málek. Na dirigentské místo nastoupil Miloš Krejčí. Dvořákova Jakobína (1990) s ním hudebně nastudoval a také dirigoval tehdy 23letý Martin Doubravský jako svou vůbec první libereckou inscenaci. V téže sezóně pak dirigoval ještě Ponchieliho Giocondu a Pucciniho Toscu.

 

Se začátkem sezóny 1991-92 s příchodem nového ředitele Petra Žantovského se do divadla vrátila dirigentka Miriam Němcová, která v divadle působila již dříve, nyní jako šéfka opery do konce roku 1992. Z tohoto období stojí za zmínku inscenace Verdiho opery La traviata, obnovená premiéra inscenace z roku 1982, která se pak na repertoáru udržela až do roku 2008, tedy neuvěřitelných šestnáct let, ale především byla jednou z prvních libereckých inscenací zpívaných v originále. A do třetice se v ní poprvé objevili zahraniční hosté, jejichž účinkování se v 90. letech stalo trendem a vedlo k zásadnímu rozvolnění, až rozpadu klasických operních souborů se stálými sólisty. V období šéfování Miriam Němcové přišel do divadla také sbormistr Martin Veselý, který prakticky znovuvybudoval sbor liberecké opery a v pozici sbormistra liberecké opery působil až donedávna. Veselý dovedl sbor nejen k velkým pěveckým úkolům v Musorgského Borisi Godunovovi, Verdiho Aidě, Nabuccovi nebo Síle osudu, ale otevřel jej k tvořivému naplňování často i velmi komplikovaných inscenačních nároků s individualizovanými charakteristikami.

 

Na počátku roku 1993 byl vedením operního souboru pověřen dirigent František Babický, který na tomto místě působil do konce sezóny. Po jeho odchodu se šéfem opery stal dlouholetý sólista operního souboru František Dáňa, jenž bezesporu nejvýznamnější osobností polistopadových let. Jeho jmenováním do funkce šéfa opery v roce 1993 nastalo po sametové revoluci pro libereckou operu první klidnější a stálejší období, které umožnilo postupný růst souboru. Poté, co se stal Dáňa v roce 1999 ředitelem divadla (funkci vykonával až do roku 2009), nejprve v roce 2002 pověřil vedením opery a v roce 200 pak jmenoval šéfem opery Martina Doubravského, který vede operní soubor dodnes.

 

V období šéfování Františka Dáni došlo postupně k zásadní proměně operního souboru a s tím související proměně repertoáru. Po otevření hranic zamířili (nejen) do Čech vynikající operní pěvci, převážně původem z bývalého Sovětského svazu, kteří umožnili uvádění náročných světových oper, jež se bez nadprůměrných zpěváků neobejdou. Období let 1996 - 2002 patřilo tedy především velkým operám italským a francouzským. Z oper Giuseppe Verdiho to byl Otello, Rigoletto, Aida, Trubadúr, La traviata, Nabucco, Simone Boccanegra a také jeho Requiem, z děl Giacoma Pucciniho Turandot, Bohéma, Manon Lescaut, Madama Butterfly, dále Andrea Chénier Umberta Giordana, Sedlák kavalír Pietra Mascagniho, Komedianti Ruggiera Leoncavalla, Faust a Markétka Charlese Gounoda, Offenbachovy Hoffmanovy povídky, nebo Bizetova Carmen. K sólistům, kteří v této době přišli do Divadla F. X. Šaldy a v těchto inscenacích plnili podstatné role, patřilo Tamara Kucenko, Galia Ibragimova, Christina Vasileva, Lidia Tolstova, Aneta Baranovska, Michiyo Keiko, Jurij Kruglov, Ivan Volodin, Anatolij Orel, Michael Renier, Rafael Alvarez, Nikolaj Višňakov, Nikolaj Logvinov, Yevhen Shokalo, Nikolaj Někrasov a další. Vedle nich ovšem v liberecké opeře zpívali pochopitelně i vynikající čeští pěvci, často budoucí hvězdy, jež na scéně Šaldova divadla začínaly svou kariéru - Jana Sýkorová, Dagmar Žaludková, Kateřina Jalovcová, Kateřina Kněžíková, Gabriela Kopperová, Lívia Obručnik Vénosová, Pavel Vančura, Aleš Briscein a další. Někteří z nich se stali členy operního souboru, ale většina se souborem spolupracovala jako hosté. Z dirigentů tohoto období jmenujme především dva, kteří v divadle působí dodnes - Martina Doubravského a Františka Babického. Kromě nich v Liberci dirigovali mj. jiné i Rostislav Hališka, Jan Snítil a Miloš Krejčí. Na rozdíl od snahy mít stálé dirigenty, v případě režisérů bylo cílem Františka Dáni představit divákům co nejširší spektrum pohledů na operu, a proto zval ke spolupráci hostující režiséry. Z nejvýznamnějších jmenujme Antona Nekovara, Michaela Taranta, Andreje Bezčastného, Václava Věžníka, Josefa Průdka, z mladších pak Martina Otavu, který zde poprvé režíroval již v roce 1993 Gounodova Fausta a Markétku a hned v následující sezóně Verdiho Dona Carlose.

 

Faust a Markétka byla první inscenací, s níž se liberecká opera v roce 1995 zúčastnila pražského festivalového bienále Opera, pořádaného Jednotou hudebního divadla, na němž se podle své volby svou nejlepší inscenací představí vždy všechna stálá operní divadla České republiky. Liberecká opera se od roku 1995 účastnila pravidelně všech ročníků a to velmi úspěšně. Sbírka cen z tohoto festivalu, tzv. „Libušek“, je v kontextu ostatních divadel v České republice unikátní – od roku 1995 čítá již devět cen. V roce 1997 získala cenu Tamara Kucenko za roli Lízy v inscenaci Čajkovského Pikové dámy v hudebním nastudování Martina Doubravského, kterou v Liberci osobitým způsobem režíroval Alexandr Zykov. V roce 1999 si inscenace opery Bohuslava Martinů Ženitba (dirigent Martin Doubravský, režie Josef Novák) vydobyla hned dvě ocenění – cenu výboru Jednoty hudebního divadla za netradiční studiové nastudování pro Malé divadlo a cenu za nejlepší ztvárnění vedlejší role udělovanou porotou emeritních sólistů Národního divadla pro Moniku Cahovou za roli Agafji. Cenu za nejlepší operní inscenaci v České republice získal hned v následujícím ročníku 2001 Otello Giuseppe Verdiho (dirigent Martin Doubravský, režie Anton Nekovar), jedna z nejzajímavějších inscenací tohoto období, kterou zaznamenala a vysílala Česká televize.

 

V roce 2007 byla na festivalu Opera udělena cena za mimořádnou interpretaci role Anatoliji Orlovi za titulní postavu ve Verdiho opeře Macbeth (dirigent Martin Doubravský, režie Roman Meluzín). Inscenace Verdiho opery Simone Boccanegra (dirigent Martin Doubravský, režie Michael Tarant) získala v roce 2009 cenu diváků a prestižní cena poroty kritiků směřovala do Liberce i v obou následujících ročnících – v roce 2011 za Pucciniho Edgara, který si vysloužil opět i diváckou cenu, a v roce 2013 za Massenetova Dona Quichotta. Bylo by opravdu snazší vyjmenovat ročníky, kdy liberecká opera žádnou cenu nezískala.

 

Z dalších výrazných inscenací tohoto období je třeba zmínit Verdiho Rigoletta z roku 1996, Cosi fan tutte W. A. Mozarta z roku 1997, Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavalovy Komedianty z roku 1998, muzikál My fair lady z roku 1996, který byl první spoluprací operního a činoherního souboru, dále Rossiniho Lazebníka sevilského, nebo málo známé dílo W. A. Mozarta Apollo a Hyacint, režijní debut operního pěvce Oldřicha Kříž, který hned v následující sezóně nastudoval Wagnerova Bludného Holanďana a jeho spolupráce s libereckou operou se i nadále úspěšně rozvíjela a rozvíjí. Významnou inscenací se stal Poprask v opeře Gaetana Donizettiho, s níž začala dlouhodobá spolupráce liberecké opery s Operním studiem Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze (HAMU) a obecně s posluchači této fakulty. Za velkého zájmu libereckého publika se také v červnu 2001 konalo první operní open-air představení – Verdiho Aida na libereckém Náměstí dr. Edvarda Beneše, a to krátce po premiéře v Divadle F. X. Šaldy.

 

V roce 2009 se po Františku Dáňovi ředitelem Divadla F. X. Šaldy stal operní režisér Martin Otava, který v této pozici působí dodnes. Šéfem opery zůstal Martin Doubravský a společně s Otavou vytvořili inscenační tým, který do značné míry proměnil směřování libereckého operního souboru. Oba dva směřují k široce rozkročené dramaturgii, která chce představit divákům svět hudebního divadla v celé jeho pestrosti. Liberecká opera se přitom nevzdává velkých a divácky oblíbených operních titulů, jež tvořily páteř předchozí éry (Carmen – 2010, hud. nastudování František Babický, režie Václav Věžník, La traviata – 2012 hud. nastudování Martin Doubravský, režie Martin Otava), klade si však také za cíl představit divákům v každé sezóně operní dílo méně známé, anebo neprávem opomíjené, které operní divák v České republice buď doposud neměl možnost vidět na jevišti, nebo jen velmi zřídka. Tato bez nadsázky objevitelská cesta se setkala s velkým úspěchem nejen u operních odborníků, ale především u diváků. Operní soubor pod vedením tandemu Doubravský - Otava vůbec poprvé v České republice uvedl v roce 2010 Pucciniho první celovečerní operu Edgar. Následovala zřídka uváděná a interpretačně velmi náročná opera Vincenza Belliniho Náměsíčná (Kunc – Otava) kde liberecké divadlo prokázalo, že pro náročné role dokáže nalézt vynikající sólisty - Olgu Jelínkovou, Janu Kačírkovou, či Róberta Remeselníka. O rok později uvedl soubor další operní lahůdku, jímž byla opera Antona Rubinsteina Démon (Doubravský – Otava), v další sezóně to byla téměř neznámá a u nás dosud neuvedená komická opera Jacquese Offenbacha Robinson Crusoe v úpravě a režii Martina Otavy, který určil její tvar již tím, že text doplnil svými vlastními dialogy, reagujícími na současná aktuální témata. V témže roce byla uvedena i opera Julese Masseneta Don Quichotte.

 

Martin Otava se částečně vrátil k systému jednoho stálého, rezidenčního režiséra, který má možnost se souborem dlouhodoběji pracovat. Zároveň ale společně s Martinem Doubravským zvou do libereckého divadla hostující režiséry a především dávají příležitost režisérům nejmladší generace. Když k tomu připočteme stále se rozvíjející spolupráci s posluchači HAMU, pak liberecká opera navazuje na tradici „líhně“ mladých talentů, kterou rozšiřuje nejen na zpěváky, ale také na režiséry. Že se tento přístup vyplácí nejen v dlouhodobém a často nedoceněném horizontu, ukazují dvě inscenace z posledních let, na kterých se velkou měrou podíleli právě mladí umělci. Inscenaci málo uváděné opery Julese Masseneta Don Quichotte (hud. nastudování Martin Doubravský) režírovala mladá režisérka Linda Keprtová a v obsazení se objevila řada mladých zpěváků. Osobité inscenační pojetí se líbilo divákům i kritice. „Mladá režisérka Linda Keprtová vytvořila zcela mimořádnou inscenaci, velmi netradiční, ale o to víc sugestivní – přitom je nádherné, že se jí to podařilo na počátku její profesní kariéry,“ okomentoval inscenaci oceněnou na festivalu Opera 2013 (ročník po Pucciniho Edgarovi) Martin Doubravský. „Jedná se o mimořádný úspěch - je to poprvé, kdy porota kritiků dala hlavní cenu dvakrát po sobě jednomu souboru. Tento fakt, ale i pouhý výčet cen z minulosti, kterým se nemůže pochlubit žádný jiný operní soubor v České republice, mě opravňuje k tomu, abych vzdal největší kompliment svému souboru a poděkoval umělcům za úžasnou práci, kterou odvádějí v opravdu nelehkých podmínkách,“ řekl šéf souboru při přebírání ocenění. Inscenací Massenetovy opery se liberecký soubor poprvé představil na prestižním festivalu v maďarském Miskolci, a to s mimořádným ohlasem.

 

Druhým mladým režisérem, který v poslední době začal spolupracovat s libereckou operou, je Tomáš Pilař, který na jevišti Šaldova divadla společně s Martinem Doubravským inscenoval méně uváděnou operu Síla osudu Giuseppe Verdiho. Inscenace opět vzbudila velký zájem diváku i kritiky. Vedle inscenací pro náročnějšího diváka však liberecká operní dramaturgie nezapomíná na jeden z důležitých úkolů divadla, a tím je bavit diváky. Pokračuje tedy v uvádění operet a muzikálů, přičemž kromě klasických operetních titulů se na jevišti Šaldova divadla objevila i lidová opereta, dnes již klasika Na tý louce zelený Járy Beneše (2010, rež. Miro Grisa, dir. František Babický), ozvláštněna hostováním Josefa Zímy v roli hajného Štětivce. Velkou diváckou oblibu má v Liberci i uvádění muzikálů, především v nastudování týmu vedeného opět šéfem opery Martinem Doubravským a operním sólistou a režisérem Oldřichem Křížem. Jejich inscenace muzikálů Sugar a Zpívání v dešti vzbudily velký zájem nejen libereckého publika, ale i při hostováních v jiných divadlech. Na závěr roku 2013 chystá tento tým další inscenaci, tentokrát slavné americké hudební komedie She loves me.

 

Jak už bylo zmíněno, liberecká opera v čele se svým šéfem Doubravským vždy považovala za základ dobré operní inscenace kvalitní pěvecké obsazení. Sólisté libereckého souboru mají nejen trvalou přízeň domácího operního publika, ale pravidelně se ocitají i v nominacích na prestižní oborové Ceny Thálie. Za posledních patnáct let nashromáždili celkem čtrnáct tzv. širších nominací a tři hlavní nominace směřující již přímo k udělení ocenění. V Bizetově Carmen z roku 1999 porota ocenila hned dva výkony – Michaela Reniera jako Dona Josého a Christinu Vasilevu jako Micaëlu. Tato sopranistka se pak dostala za rok 2006 mezi nominované i díky titulní roli v Pucciniho Madama Butterfly (a o čtyři roky později se stala laureátkou Ceny Thálie za Janáčkovu Káťu Kabanovou v inscenaci pražského Národního divadla). Dalšími libereckými sopranistkami, které hned dvakrát získaly širší nominace, byla Věra Poláchová jako Liù v Pucciniho Turandot i Jolanta ve stejnojmenné Čajkovského opeře a Lívia Obručnik-Vénosová za Violettu ve Verdiho La traviatě i Lisu v Náměsíčné. V této Belliniho opeře na sebe upoutala pozornost poroty i Olga Jelínková v ústřední roli Aminy. A dosavadní plejádu nominací v ženské kategorii uzavírá Jana Wallingerová za roli Dulcinée v Massenetově Donu Quichottovi. Do hlavní nominace za rok 2005 porota vybrala Ivetu Jiříkovou za Mimi v Pucciniho Bohémě. V mužské kategorii si širší nominace po Renierovi vyzpíval Nikolaj Někrasov za roli Marcela v Pucciniho Bohémě, Jiří Brückler za Silvia v Leoncavallových Komediantech a hned dvakrát byl nominován na cenu Pavel Vančura, který se po nominacích za Pimena v Musorgského Borisovi Godunovovi a Dalanda ve Wagnerově Bludném Holanďanovi stal za rok 2009 přímo nositelem operní Ceny Thálie, a to za svůj výkon v roli Marbuela v Dvořákově Čertovi a Káče. V tomto roce ostatně vítězství v mužské operní kategorii nemohlo Liberec minout, protože kromě Vančury byl nominován i Rafael Alvarez za Nemorina v Donizettiho Nápoji lásky, takže na sever Čech mířily obě hlavní nominace. Skvělou pověst liberecké opery ale spoluvytvářejí i další sólisté, ať již v pozici členů souboru, anebo stálých hostů, ať už je to Blanka Černá, Gabriela Kopperová, Václava Krejčí Housková, Kateřina Jalovcová, Jana Kačírková, Anatolij Orel, Jiří Přibil, Filip Bandžak, Jiří Kubík a další. V Liberci také hostují vynikající dnes už světoví sólisté jako Kateřina Kněžíková, nebo Aleš Briscein.  Kromě již zmíněné spolupráce s HAMU se také rozvíjí kontakty s jinými, nejen českými divadly. Ve spolupráci s Moravským divadlem Olomouc vznikla v roce 2012 inscenace opery Giuseppe Verdiho La traviata, Pucciniho Edgar a Belliniho Náměsíčná vznikly v koprodukci s polským divadlem ve Štětíně. Spolupráce s operním souborem v německém Görlitz umožnila v roce 2005 náročné inscenování monumentální opery M. P. Musorgského Boris Godunov (hud. nastudování Martin Doubravský, režie Josef Průdek). Soubor opery je dnes stabilizovaný, svůj umělecký kredit dále rozvíjí a dramaturgie se i při převaze klasického repertoáru otevřela novým podnětům. A hlavně – svým zájmem podrželi „svou“ operu v tomto složitém období věrně diváci i zřizovatel.

Liberecká opera se v roce 2014 zapojila do projektu Rok české hudby. K tomuto cíli směřovala již na podzim 2013 nová inscenace Dvořákovy Rusalky (hud. nastudování Martin Doubravský, režie Martin Otava). V roce 2014 pak jsou hned tři ze čtyř titulů díla českých skladatelů, jež se v minulosti dostávala v Liberci trochu na okraj dramaturgické pozornosti. Nejprve světoznámá opereta Oskara Nedbala Polská krev a poté velmi zřídka uváděná opera Eva Josefa Bohuslava Foerstera. Ovšem událostí Roku české hudby 2014 je uvedení opery renomované soudobé české skladatelky Silvie Bodorové, která komponuje přímo na libereckou objednávku a na libreto Martina Otavy Legendu o Kateřině, spojenou s životními osudy hraběnky Kateřiny z Redernu, který se jako regentka panství Frýdlant, Liberec a Zawidów na začátku 17. století zasloužila o rozvoj Liberecka. Tato opera také byla svým regionálním tématem dodatečným příspěvkem liberecké opery k 130. výročí otevření budovy Divadla F. X. Šaldy. Celou řadou inscenací se vyšvihla mezi soubory, kterým se dnes daří objevovat operu jako moderní sdělné hudební divadlo se silnou emocionální působivostí. Má k tomu soubor, který umožňuje hlasově a typově vyvážené obsazování stěžejních rolí, kvalitní sbor a orchestr – a často šťastnou ruku při volbě inscenátorů.

.
HOME ČINOHRA OPERA BALET PROGRAM KONTAKT
.
© 2015, Šaldovo divadlo – všechna práva vyhrazena