Jeden z důvodů, proč chodíme na divadelní komedie, je ten, že život často komedií není. Tím méně život herců – komiků. Vítek Musil byl jedním z bohem políbených komiků, kteří svá životní trápení vykupovali humorem na jevišti a smíchem diváků. Jedním z těch komiků, jejichž humor tím pádem není jen showbyznysovým obchodem se srandou, ale jakýmsi posvátným bojem člověka s lidským údělem. Bojem skrze katarzi, jakou skýtá komedie.
Vítek nebyl ani estrádní bavič, který, kudy chodí, tudy perlí, ani rozpolcená bytost smutného klauna, který, jen co sejde z jeviště plného kotrmelců a kopanců, promění se v melancholika. Vítek byl člověk, pro nějž byl humor přirozeným postojem ke světu. Byl vtipným a pohotovým glosátorem. Dokázal se dívat kolem sebe jako lovec paradoxů, kuriozit, bizarností, trapasů či banalit – to všechno, čím jsme my lidé směšní a potrhlí, ho bavilo. Uměl si všímat věcí, které ostatní neviděli. Věděl, který premiérový divák divadlo pokaždé rozesměje a která paní se tváří kysele. Měl takřka encyklopedické znalosti o abonentních skupinách našeho divadla. Předpovídal neomylně, čemu se zasmějí diváci, kteří chodí v úterý, na rozdíl od těch, kteří mají předplatné na pátek. A tyto své postřehy uměl podat s nenapodobitelným ironickým úsměvem člověka, který je v divadle doma, současně ale neztratil nadhled, a ví, jak je to vlastně všechno směšné a pomíjivé… Zkrátka, že zatímco v úterý může být člověk miláčkem publika, v pátek mu nezatleská ani uvaděčka…
Dnes se mi vybaví v častých rozmluvách s režisérem Pavlem Paloušem, který mu dával velkou důvěru. V jeho režii hrál Vítek např. hlavní roli v Kohoutově Ubohém vrahovi (2006). Především ho ale vidím jako kluka z herecké party, která do Liberce přišla z brněnské JAMU. Nezapomenutelný byl coby George ve Třech mužích ve člunu (2005) po boku svých spolužáků T. Impseila a hostujícího J. Plesla v režii dalšího kamaráda z Brna Jakuba Macečka. Nikdo by nezahrál anglického bankovního úředníka, který se jakýmsi nedopatřením ocitl na člunu brázdícím Temži, tak, jak to dokázal Vítek. Intelektuální odstup od všeho, co připomíná sport, odvaha zasmát se na jevišti sám sobě… Tím vším Vítek pomohl udělat ze Tří mužů jednu z nejdéle táhnoucích komedií, jaké se kdy v Malém divadle hrály.
Osud dopřál Vítu Musilovi 41 let života. V libereckém divadle tvořil od roku 1998 až do roku 2011. Věřím, že ve valné většině to byly šťastné roky, které byly smyslem jeho života. Kromě již zmíněných rolí hrál např. Pána v Kunderově Jakubu a jeho pánovi (1999) po boku V. Helšuse nebo v Lucerně (2000) mladšího z vodníků po boku S. Zindulky. Celkem přes 50 rolí. Spousta práce, trápení, srandy i vrásek, perného života…
Je to tragický osud zemřít mlád. Vítka si chci ale pamatovat s tím spikleneckým úsměvem, který říká: „Všiml jsem si na naší branži nádherné absurdity… jestli chceš, já ti ji povím…“ Tak tě, Vítku, prosím, ještě pár let tu anekdotu nezapomeň.
Za všechny divadelní kolegy napsal T. Syrovátka
VÍTEK MUSIL exceloval v roli Antona Ingatěviče Kerženceva v inscenaci Pavla Kohouta UBOHÝ VRAH.
Foto K. Kubát
