Václav Helšus je od 6. března na světě již přes 70 let. Celou svoji hereckou dráhu patří k herecké špičce této země. Tohle vážně není nadsazené tvrzení ke kulatým narozeninám. Jeho dokladem je divadelní, ale také filmová a televizní herecká dráha. Řady ocenění kritiků, diváků i hereckých kolegů. Je nezaměnitelným hercem s neobyčejným přístupem ke své profesi. Od počátku sedmdesátých let minulého století působil v ústeckém Činoherním studiu a v libereckém Studiu Y až do jeho přechodu do Prahy, dva roky v Národním divadle v Praze, ale nejdelší část své životní herecké pouti strávil v Divadle F. X. Šaldy v Liberci.
Narodil se 6. března 1947 v Lounech a podle jeho vlastních vzpomínek nebyla jeho cesta k divadlu nijak násilná a vedla poměrně přímo. Talentu si všimli již ve škole. Rodinné zázemí umění přálo, a tak se v polovině šedesátých let, v této době otevírajících se oken na západ a velkého divadelního, literárního a filmového kvasu, v závanu nečekané svobody uprostřed totalitního režimu, dostal na první pokus do ročníku profesora herectví Karla Palouše a Vlasty Fabiánové na pražské DAMU. Jeho spolužáky byli například Martin Štěpánek nebo Daniela Kolářová. Šedesátá léta vrcholila k fatální osmičce. Svoboda projevu, zejména divadelního, se stupňovala. Stupňovala se i svoboda veřejného projevu v podobě slavností, majálesů, happeningů. Vznikla spousta malých divadel, která netrpěla žádnou autocenzurou, žádným přesvědčením, že existuje jedno správné umění, jeden správný projev, jedno správné herectví. Kromě jiných divadel vznikla v Liberci slavná Ypsilonka a v Kadani nedaleko Loun tak zvané Kladivadlo, amatérský divadelní spolek hrající surrealistické, parodické textappealy. Když se později zprofesionalizovalo, přestěhovalo se do Ústí nad Labem a stalo se z něj jiné slavné divadlo. Činoherní studio Ústí. Proč tato dvě divadla zmiňovat? Protože byla pro herecký vývoj Václava Helšuse podstatná. Ale předbíháme.
V srpnu 1968 přišel šok v podobě sovětské okupace. Zákeřné, kruté a stupidní. Život Československa dostal ránu, z níž se vlastně pořád tak trochu vzpamatováváme. Václav Helšus přerušil svoje studium na DAMU a jako mnoho jiných odjel do ciziny. V Londýně chtěl studovat jazyk i herectví a také jako mnoho jiných velmi přemýšlel o emigraci. Strávil tam téměř rok a rozhodoval se. Tohle jistě nebylo lehké. Jeho možnosti i talent nebyly malé. Ale nakonec se v roce 1969 vrátil. Co rozhodlo? To ví jen on sám. Ale je v podstatě vlastencem v tom nejlepším slova smyslu.
DAMU dostudoval s ročníkem o rok mladším, pro změnu s Petrem Štěpánkem, a odešel hrát do Ústí, kde se zmíněné Kladivadlo změnilo v Činoherní studio. Nebyl tu dlouho a byl uloven libereckou Ypsilonkou, tehdy již naprosto jedinečným a známým divadlem v rámci celé republiky. Divadlo Jana Schmida bylo souborem herců, kteří se všichni autorsky podíleli na vzniku celé inscenace. Od textu po konečnou jevištní podobu. Byl to způsob, který byl pro Václava Helšuse zásadní a v němž se jako herec našel. V libereckém období Ypsilonky byl její hlavní hvězdou (ale i později, kdy s ní spolupracoval externě). Michelangelo Buonarroti, Kovář Stelzig, Ubu králem – to byly jeho parádní role, v nichž získal respekt napříč celým Československem. V Ypsilonce působil až do roku 1979, kdy se celé divadlo přestěhovalo do Spálené ulice v Praze, kde působí dodnes. Václav se rozhodl opět osudově.
Do Prahy neodešel a v Liberci přešel do Divadla F. X. Šaldy, kde tehdy působil Miloš Horanský. Přešel do divadla, které bylo výrazné, ale pracovalo klasickým způsobem. Rozhodl se spojit svůj život s Libercem a Libereckem. V osmdesátých letech (1987–1989) pak zkusil ještě Národní divadlo v Praze, ale opět se vrátil. Svazující způsob práce mu jednoduše nevyhovoval. A věřte, že kdyby chtěl, tak je v Národním dodnes. V Liberci však v osmdesátých letech našel spřízněného režiséra v Petru Paloušovi a současně si uvědomil, že Praha nenabízí příliš. Snad kromě výdělků. Koncem sedmdesátých let již byl známý i z filmu a televize. Z Jirešova filmu …a pozdravuji vlaštovky, z Holky na zabití Juraje Herze, jako mistr Vichr ve filmu Věry Plívové-Šimkové o Krakonošovi a lyžnících, z Kalamity a Panelstory Věry Chytilové a pokračoval přes Kachyňovu Krávu v devadesátých letech, Indiána a sestřičku z roku 2006 režiséra Wlodarczyka až k hlavní roli ve filmu Přežít svůj život režiséra Švankmajera z roku 2010. Je to jen ukázkový zlomek. Těch rolí ve filmu a v televizi je mnohem víc. Václava uvidíte v krimi seriálech, v Sanitce i v řadě pohádek. To pokud jde o televizi. Myslím si, že kromě těch velkých filmových rolí je pro Václava stěžejní divadlo. Má obrovský žánrový záběr. Byl skvělý v Havlových hrách Asanace a Ztížená možnost soustředění, výborný v ruské klasice: Porfirij ve Zločinu a trestu, starý Karamazov v Dostojevského Bratrech Karamazových, Gajev v Čechovově Višňovém sadu, Dorin v Kačerově režii Racka, koneckonců nezapomenutelný v roli K. S. Stanislavského v Čechovovi na Jaltě. V moderní dramatice zazářil v hrách Smrt obchodního cestujícího Arthura Millera, Zrada Harolda Pintera; v Shakespearovi jako Shylock v Kupci benátském, Macbeth, v komediích i tragédiích…
Ne, nemá cenu vyjmenovávat role. Jdou do stovek. Václav je rovněž skvělý v divadle pro jednoho herce. Vzpomeňme Banzai. Nebo pro dva herce, vzpomeňme Daria Fo – Svatého komedianta Františka či Mysteria buffa. Ale i na role v jeho milovaném Hrabalovi: Obsluhoval
jsem anglického krále, Ostře sledované vlaky.
Vážně to nejde vyjmenovat, protože našinec také neví, co vybrat. Zkrátka a dobře, Václav Helšus je velice významný český herec, který se rozhodl, že divadlo bude hrát v Liberci. Je nezaměnitelný, je autorský, schopný improvizací a vždy se zásadně podílí na inscenacích, v nichž hraje a bude hrát.
Vašku, za celé divadlo všechno nejlepší, ať se tě drží zdraví a klika a ať se v příštích dvaceti letech často vídáme na jevišti i na plátně či obrazovce.
No, a pak se uvidí.
Martin Urban - dramaturg činohry DFXŠ
Foto z vernisáže a následné oslavy - Lukáš Trojan.
