Co se nevešlo do programu Spící krasavice?
Spící krasavice – Čajkovského balet uvede DFXŠ s orchestrem.
Slavný příběh francouzského pohádkáře Charlese Perraulta o Auroře, která se píchne o trn a usne na sto let, zpracoval Petr Iljič Čajkovskij do baletního opusu v roce 1889. Režie, úpravy libreta a choreografie baletu se v libereckém Divadle F. X. Šaldy ujal Daniel Záboj, který se do Liberce vrací po pěti letech (pro DFXŠ připravil tituly Harald, hvězda se vrací! či Tančírnu nevyslovených přání).
Pohádkový příběh upravil pro potřeby komornějšího obsazení libereckého souboru a přesunul ho do prostředí filmových ateliérů režiséra Kinga a do sanatoria; a např. pohádkovou postavu zlé víly Carabossy interpretuje jako mstícího se nevlastního bratra Car-Bosse. „Každá pohádka reflektuje naše přání, naděje, náš strach, a proto je důležité se občas ponořit do říše fantazie. Nechal jsem se proto inspirovat jak klasickou pohádkou Charlese Perraulta, tak námětem bratří Grimmů. I přes moderní pojetí a jinou interpretaci se diváci mohou těšit na magické momenty a třpytivý balet," říká choreograf a režisér Daniel Záboj.
Vedení baletního souboru vyslechlo prosby diváků, a po dlouhých letech nastuduje inscenaci s živým orchestrem. Náročného hudebního partu se ujme orchestr DFXŠ, taktovky se chopí dirigent Václav Zahradník, který má bohaté zkušenosti z baletu Národního divadla v Praze.
V roli Aurory a Desira se představí Maria Gornalova a Alexey Yurakov.
Premiéra Spící krasavice se koná v pátek 24. února od 19.00 hodin v Šaldově divadle. Druhá premiéra se uskuteční v sobotu 4. března tamtéž.
Čajkovského Spící krasavice
Spící krasavice – Šípková Růženka… Kdo by neznal klasickou pohádku Charlese Perraulta (1628–1703). Prastarý motiv obnovování přírody a života lze vystopovat v západní kultuře již od dob Egypta, byl to ale právě Perrault, dvořana francouzského krále Ludvíka XIV., kdo zachytil příběh ve sbírce Pohádky mé matky Husy (1697). Pohádka v sobě nese poselství, že všechno zlé je k něčemu dobré a všechny trny (ať už jakékoli) a zlo překoná víra, naděje a láska. Jen mít trpělivost.
Na baletní jeviště se příběh o Šípkové Růžence dostal téměř přesně o dvě století později, v roce 1890. Tehdejší intendant carských divadel Ivan Alexandrovič Vsevoložskij (1835–1909) byl pohádkou zaujat natolik, že začal vyjednávat s Petrem Iljičem Čajkovským o napsání baletu. Scénářem byl Čajkovskij nadšen od prvního okamžiku: „…jsem ve stavu takového nadšení, že to nejsem schopen ani popsat. Naprosto mi to sedí a nepřeji si nic lepšího, než napsat hudbu k tomuto baletu…“ Podrobné libreto ale vypracoval baletní mistr petěrburského Mariánského divadla Marius Petipa (1818–1910). Popsal Čajkovskému detailní sled tanečních akcí, navrhoval i počet taktů, rytmus, dokonce i nejvhodnější nástrojové obsazení.
Čajkovskij začal pracovat na hudbě ke Spící krasavici v prosinci roku 1888, za dva měsíce horečné práce napsal první čtyři obrazy, tedy asi tři čtvrtiny celého díla. Poté se musel kvůli koncertnímu turné odmlčet, aby dílo dokončil již na konci roku 1889. Horečná práce vyplývala z jeho nadšení tématem, ale i spoluprací s Petipou a Vsevoložskim, která jak z jejich korespondence vyplývá, byla plná úcty a důvěry. Čajkovskij psal Spící krasavici ve šťastném životním období, o čemž svědčí i fakt, že až na finále prvního jednání nezazní ani jeden akord v moll.
Přesto Spící krasavice (Spjaščaja krasavica) a její hudba nezaznamenala během premiéry v lednu 1890 jednoznačný úspěch. Sám skladatel byl prý roztrpčen poznámkou ruského cara Alexandra, který na adresu Čajkovského hudby poznamenal jen „velmi milé“. Až následující století prověřilo kvalitu Čajkovského a Petipova díla a ukázalo světu, že i vyjádření nejsoučasnějšího tématu, jako je drogová závislost (jak to např. představil ve slavné inscenaci Mats Ek v roce 1996 s Hamburským baletem) hudba a libreto unesou. Spící krasavice je tedy právem řazena mezi nejdokonalešjí Čajkovského balety (v trojlístku s Louskáčkem a Labutím jezerem).
