Rozhovor s Věrkou Poláchovou
Věra Poláchová je operní sólistka Šaldova divadla. Je manželka činoherce Martina Polácha a matka téměř šestnáctileté Barborky a tři a půl ročního Šimonka. Po pardubické konzervatoři hned nastoupila u nás v divadle, kde působí dodnes . Vidět ji můžete například v Čarostřelci, Na tý louce zelený, v Carmen, Madame Butterfly nebo Démonovi.
Co Ti vždy a bezpečně nažene husí kůži?
Když zjistím, že jsem na něco zapomněla a že jsem to vlastně prošvihla. Že to budu muset nějak napravovat, jestli to vůbec ještě půjde.
A stává se Ti to často? Máš toho hodně?
Já se snažím dělat všechno okamžitě, neodsouvat to. A v případě, že to tak neudělám, se mi to většinou stane. Jsem tedy poučená, že „všechno teď hned“ , maximálně druhý den. Jinak mám potom tyhle stavy.
Čeho jsi v životě NEJ dokázala?
Největší chuť se mám pochválit, když překonám samu sebe. Když musím ovládnout nějaké svoje pudy nebo pocity, nebo třeba i lenost a dotáhnout věc do konce s vypětím určitých sil. To jsem pak na sebe hrdá, když ovládnu sebe samu.
Například?
Před x lety, když jsem dělala záskok v Othellovi roli Desdemony. Šlo to přímo do televize. To jsem se doma musela pořádně šprtat :-) Nebo nedávno jsem dělala na záskok Rosalindu v Netopýrovi s ústeckou operou a to je obrovská role. Já jsem ji sice nastudovala už ve třech inscenacích, dvakrát v češtině a jednou v němčině, ale před šesti lety! Teď jsem ale na to měla jen týden, takže to bylo taky takový náročný. Když jsem nastupovala do autobusu k tomu ústeckýmu ansámblu, jedna kolegyně přivítala slovy: „Ty, koukám, taky ráda děláš adrenalinové sporty, viď?“ Ale dopadlo to dobře. Nastudovala jsem to celé podle DVDéčka, co mi poslali. Tu inscenaci měli moc pěkně a vtipně udělanou, takže mě to hrozně bavilo.
Edith Piaf nebo Sophia Loren?
Sophia Loren je krásná, zajímavá žena, v dětství jsem ji hodně obdivovala. Ale Edith Piaf je mi jako zpěvačka samozřejmě daleko bližší. I když ten její osud bych určitě nechtěla. Nedávno jsem viděla nejnovější film o ní a plakala jsem z toho. Takže já jsem ráda tím, čím jsem.
Opera má velké hlasy, honosné kostýmy, velkou scénu, ... O co jde, podle Tebe, v opeře především? S čím by měl divák odejít domů?
Záleží na tom z jaké opery, protože jsou určité styly. Některá opera má za úkol diváka fascinovat, zatlačit do židle právě těmi kostýmy a velkými hlasy. A má děj, který se dá předpokládat. Pak jsou opery, které diváka tak vtáhnou, že odchází s pocitem, že je jednou z hlavních postav. Což je třeba Faust od Charlese Gounoda. Tam zpěvák nemůže fascinovat „velkým hlasem“ ani honosným kostýmem. Je tam taková drobnokresba, tolik barviček v hudbě! Je to úplně něco jiného.
A chápu dobře, že ta druhá možnost je Ti bližší?
Ano, to mám raději. I se na to raději dívám, když mi někdo předvádí, že té situaci rozumí. Než když někdo máchá rukama, nosí kostým a héká béká. Tím mě nikdo neuhrane.
Co Tě k opeře dovedlo?
V podstatě veliká náhoda. Asi určitý talent, který se od dětství projevoval. Pořád jsem si zpívala. A když jsem zpívala, tak mě bylo slyšet. Ne, že bych měla nějaký jedák, ale zpívala jsem čistě, ráda a furt. No a všichni říkali, že ze mne bude zpěvačka, ale já jsem jenom koulela očima, že zpěvačka být nechci. A moje kamarádky, ty, co vůbec neuměly zpívat, tak ty chtěly být Helenkou Vondráčkovou a tak, ale já vůbec. Ovšem nakonec mě ten osud dovedl k tomu, že jsem úplně náhodou v autobuse na zájezdě s dětským sborem potkala Milenu Jelínkovou, učitelku zpěvu. S holkama jsme halekaly písničky a ona se na mě tak otočila a říkala: „Holka, ty máš pěknej hlas. Nechceš ke mně chodit zpívat?“ No a slovo dalo slovo. Pak mi jednou řekla, jestli nechci studovat na konzervatoři. A já: „Konzervatoř? Co to je?“ Když mi vysvětlila, že bych se tam učila zpěvu a byla by ze mě zpěvačka. Řekla jsem, že nechci. Pak mi ale prozradila, že se tam můžu stát i učitelkou zpěvu a to mě zaujalo. Původně jsem tedy chtěla začít učit děti zpívat a mít i sboreček. To byla taková moje meta.
A proč zrovna opera? Proč ne třeba popový zpěv?
No to bylo díky té učitelce. Ona mě vzala ještě před konzervatoří na pár operních představení a to se mi moc líbilo. Jako malá jsem viděla i paní Břínkovou v operetě, což má blíž k opernímu projevu, než k popovýmu. Bylo mi to bližší, než nějaký „popový trdlování“. Doba muzikálů ještě nebyla. Na konzervatoři jsem pak poznala pár krásných árií a říkala jsem si, že ty bych chtěla zpívat, třeba Mimi z Bohémy od Puccininiho. Tu roli jsem vlastně ještě vůbec nezpívala, ta se mi bohužel vyhla. Ale zazpívala jsem si třeba v Praze ve Státní opeře Mimi v Bohémě od Leoncavalla. Což je zase úplně jiná role. Ta je víc do hloubky, co vleze pod kůži.
Kdyby se Tě ta paní učitelka bývala nechopila, co myslíš, že by z Tebe bylo?
Já bych asi chtěla být zahradnice.
Zahradní architektka?
Né, normálně bych se hrabala v hlíně! Sázela bych cibulky, plela šnitlík a tak.
A vypadá tak i Vaše zahrada?
Tak trošičku. Já na to zas nemám tak úplně čas. A tady na liberecku je dost špatná hlína. To bych musela dovážet koňský hnůj, aby mi to všechno pěkně rostlo. Jednou jsem to tak udělala. Šla jsem v lodičkách a letních šatičkách s igelitovou taškou do koňských stájí. A ten pán, když mě tak viděl, dal mi lopatu, ať si to sama naberu. A normálně si mě vychutnával. A můj manžel na mě z auta volal: „ Paninko, copak si to nesete?“ Ale rajčata byla obrovská.
Jak ses dávala po Šimonovi do formy, měla-li jsi to vůbec zapotřebí?
Určitě. Tělo prostě nabere ty tvary, příroda to takhle potřebuje a musí to být. Vím, že bych měla cvičit víc. Potřebovala bych kondičku. Já jsem takový hrrr člověk a naberu si takový práce, každému v rodině chci udělat pomyšlení. Takže doma ztratím spoustu času tím, že uklízím a tak dále. Potřebuji mít vypráno. To mám ráda, když mám čistý prádlo. Pořád i něco kuchtím a každého se ptám, co si dá k jídlu. No a pak nemám čas sama na sebe. To ještě, nedej bože, když se mám co učit. Někdy jsem tak unavená, že večer už jen hodím kopyta nahoru a pustím si televizi. A to cvičení prostě zanedbávám. Když reju na tý zahradě, tak tu kondičku taky trochu dostávám. To mě baví. A prcek chodí moc rád na procházky, takže já ho pořád někde doháním. On rád jezdí na odrážedle. Tady v Liberci jsou dost kopce a dolů mu to jede krásně, to se pak nalítám… A že bych šla někam do tělocvičny, to mě zase přijde škoda času. To raději vezmu rodinu do bazénu.
V poslední době je hodně omíláno téma "krkavčí matka". A vůbec se hodně řeší mateřství a kariéra. Za jakou matku se považuješ Ty?
Snažím se hodně času trávit s rodinou. Ale na druhou stranu musím i sebe přemluvit, abych se zachovala jako profesionálka a věnovala se své profesi. Takže řeknu rodině, že „od tehdy do tehdy“ nemůžu a rodina to musí respektovat. Ze své dlouholeté zkušenosti vím, to už je nějakých skoro šestnáct let, že oni si to vždycky nějak zařídí. Vím, že to zvládnou. Ale jídlo mají vždycky připravené, nebo je pošlu na pizzu.
Tvůj muž Martin Polách je u nás v divadle jako činoherec diváky velmi oblíbený. Čím myslíš, že to je?
Já si myslím, že je sympaťák. Má pěknej hlas a je hodnej. Tak proto na něj letí. Ale mně to nevadí. Jsem ráda, když mi ho ženský záviděj. Dřív jsem z toho měla trochu komplex a docela dlouho jsem to v sobě řešila. Ale ono je to hodně o tom chlapovi. Když jsem ho postupně naučila, že mi musí taky věnovat pozornost, třeba i okatou, jsem spokojená. Kdyby mě ve společnosti nechával někde v rohu, to by moc nepochodil. Když Martin zlobí, znáš to, takové ty mužské věci, tak bych ho klidně i nějaké obdivovatelce půjčila.
Chodíš na jeho představení ho obdivovat, podporovat? Bylo to právě hraní, čím Tě uchvátil?
Ano. To bylo jedno z těch prvních krásných představení, které dělal. Byl to Slaměný klobouk, kde hrál podvodníka, kterého všichni honěj. Tam dělal vyloženě i akrobatický kousky. Přeskakoval přes takovou pohovku, ten jeho krásný hlas byl slyšet až na třetím balkóně, byl pěkně štíhlý... A pak, když jsem si k němu přičichla, tak mi strašně krásně voněl. To bylo rozhodující.
Ptala se Barbora Mottlová
