ROZHOVOR S NOVÝM ŠÉFEM ČINOHRY MICHALEM LANGEM

S jakým očekáváním přicházíš do Liberce? Co na zdejším divadle bys chtěl uchovat, případně posílit, a co naopak změnit?
Věcí, které se dají změnit k lepšímu, je zde opravdu dost. Jedna z nich je například komunikace s médii. V divadle se totiž dějí zajímavé věci - třeba Tomáš Dianiška napsal několik her, které se v Malém divadle s úspěchem hrají. Povedlo se mu přitáhnout pozornost mladého publika, které objevilo fakt, že divadlo může být zajímavé a může vypovídat něco o něm. To považuju za velmi důležité, protože tito dnes mladí lidé budou jednou tvořit naše budoucí publikum. Ale nejsem si jistý, jak moc se ví, co tady v Malém divadle vzniká. K tomu je potřeba dobrá spolupráce s médii a s tím související propagace divadla. Ale to jsou věci, které pan ředitel Otava začal řešit ještě před mým příchodem a na kterých chceme dále spolupracovat. Posílit bych chtěl zájem diváků o činohru. Chtěl bych ji udělat atraktivnější. Ovšem ne za cenu bulvárního repertoáru.

Máš za sebou bohatou divadelní zkušenost – jsi spoluzakladatelem Švandova divadla v Praze, působil jsi v Činoherním studiu v Ústí nad Labem i v Činoherním klubu v Praze, poznal jsi ale i řadu divadel na oblastech. Jakým typem divadla je podle tebe to naše? Jaké jsou jeho výhody a nedostatky?
Divadlo F. X. Šaldy je typickým vícesouborovým divadlem s tradicí. A je moc dobře, že má právě tu tradici. To je výhoda. Věřím, že Liberečané mají ke svému divadlu vztah, se kterým by se ale nemělo hazardovat. Další výhodu, co se týče činohry, vidím v existenci dvou divadelních budov. Rád bych výrazněji profiloval obě scény. A také nesmím zapomenout na soubor, který nepostrádá kvalitu. To je další výhoda. Jinak bych nabídku šéfování zde ani nepřijal. Potřebuje ovšem spolupracovat s režiséry, kteří rozumí herecké práci. Osobně jsem přesvědčen, že soubor své kvality znovu projeví. Znovu proto, že se to již v minulosti stalo.

Ve chvíli, kdy vyjde tento rozhovor, budeš už mít téměř za sebou první zkoušení se zdejším souborem v roli šéfa činohry. Jaké jsou tvé první dojmy? Jak se ti se souborem zkoušelo?
Je to velmi náročné. Zkoušíme dvoufázově. Penzion pro svobodné pány, kromě toho, že je to výborně napsaná komedie, skýtá mnoho příležitostí k různým skoro až akrobatickým kouskům a to se musí pečlivě nazkoušet. Určitou dobu také trvá, než režisér najde porozumění s herci. Začínáme zkrátka na zelené louce. Spolupracujeme spolu poprvé. Ale všichni pracují naplno, jdou do toho s chutí a já začínám mít v tuto chvíli pocit, že se ta naše společná námaha začíná zúročovat a že by to mohlo dobře dopadnout nebo i víc než to. Uvidíme. Do premiéry nám zbývá něco přes týden.

Činohra v současnosti hraje na dvou jevištích. Co tento systém přináší dramaturgii a jak bys ho chtěl výhledově využívat, případně pozměnit?
Velké divadlo by mělo jít cestou klasického repertoáru, doplněného kvalitní současnou dramatikou a Malé divadlo by se mělo více zaměřit na mladého diváka a jít experimentálnější cestou. To není samozřejmě nic nového. Rozhodující je, jak se každá jednotlivá inscenace udělá. Otázkou totiž zůstává, co diváka na činohře zajímá. Osobně mám zkušenost z různých divadel v Čechách, že diváci, ač konzervativněji založení, jsou schopni přijmout moderně pojatou inscenaci, pokud jsou ovšem strženi hereckými výkony. Co to ale je, když se řekne, že herci dobře hrají? Toť otázka. A úkol pro mě a pro nás všechny. Jde mi zkrátka o to, aby byl divák zatažen dovnitř inscenace, aby neměl čas přemýšlet o tom, kdypak asi představení, na které se zrovna dívá, skončí. A toho nelze dosáhnout jenom inscenačními nápady. To musí dokázat přesvědčivé a soustředěné výkony celého hereckého souboru.

Jaká je tvoje režijní metoda, možno-li to tak říct? Jaké přístupy upřednostňuješ v práci s hercem?
Jde o smysl. Všechno směřuje k odkrývání a naplňování smyslu. Jednotlivé inscenační složky slouží tomuto záměru. Kladu velký důraz na herecké jednání. Na souhru a na ansámblovost. Opět nic nového. Ale způsob, jakým to dělám, moje energie a vhled či vidění, to může být můj přínos zde.

Ptal se Jan Tošovský