ROZHOVOR S MARTINEM POLÁCHEM O ORDINACI V RŮŽOVÉ ZAHRADĚ, O DIVADLE A DĚTECH
01.02.2010
-
Martine, jsi stále ještě liberecký herec?
Samozřejmě, už 17 let a v Liberci jsem spokojený.
Jak je náročné pro libereckého herce natáčení v Praze?
Praha je blíž, než by se zdálo, když sednu před domem do auta a nic mě po cestě nezdrží, za hodinu a pár minut parkuju před ateliérem. Spíš jde o to, jak to skloubit s provozem divadla.
Natáčíte ve volných dnech?
Seriály se natáčejí cca v měsíčních blocích. Zhruba měsíc a půl před natáčením nahlásím veškeré své závazky produkci a oni musí celý štáb sladit. Když to nejde hladce, hledají se kompromisy, a tak jsem jednou v generálkovém týdnu jezdil na šestou ráno, abych se stihnul na desátou dopoledne vrátit do práce.
V jednom z posledních dílů ses porval, byla to jiná práce než v jiných záběrech?
Určitě. Tyhle věci se musí dělat bezpečně, takže jsem měl tu čest pracovat s jedním z našich nejlepších kaskadérů s Martinem Hubem. Padal jsem v závěru na zem, a protože se to 12x zkoušelo a 9x točilo, vyfasoval jsem chrániče, což byl malér, protože v jednom z prvních ostrých záběrů jsem praštil kolegu loketním chráničem tak nešťastně do žeber, že týden nemohl pořádně spát. Moc se mu omlouvám. Jinak to byla pro mne výjmečná práce. Moc jsem si to užil. Ani to tak na obraze nevypadalo.
Role není příliš pozitivní, ovlivňuje to nějak tvé publikum?
To doufám, že ne. U publika to nepoznám, spíš na ulici, v obchodech, většina lidí se raduje, že potkali pražského herce a já jsem smutný, když je zklamu tím, že jsem soused.
Takže více lidí tě dnes zná spíše ze seriálu, jako pana Slavíka?
Je to bohužel tak, když se ještě před rokem na mě někdo na ulici usmál, věděl jsem, že chodí do divadla. Teď mě podle pohledů překvapuje, jakou má tenhle seriál sledovanost.
Ovlivňuje tě v životě nějak tvoje zvyšující se popularita?
Krom toho, že mě poznávají lidi v obchodech, vůbec ne. Jednou ta práce skončí a jen mne zajímá, jak dlouho mi "maska" pana Slavíka zůstane.
Máš dvě děti, jsou na tebe pyšné?
Mám třináctiletou dceru Báru a ročního Šimona, jak někdy říkám, jedno dítě ještě neposlouchá a to druhé už taky ne. Zrovna včera mi Bára řekla, že by raději měla nějaké obyčejnější rodiče. Nevím, jak moje děti na mě, ale já na své děti pyšný jsem.
Děkuji za rozhovor. Rozmlouval Zdeněk Úlehla
