REŽISÉR MICHAEL TARANT DVAKRÁT V LIBERCI
23.10.2009
Dva operní večery v režii Michaela Taranta a pod taktovkou Martina Doubravského
Na konci října a v polovině listopadu budou mít diváci možnost shlédnout dvě operní inscenace Michaela Taranta, jednoho z nejosobitějších operních režisérů současnosti. V pátek 30. října to bude dílo Giuseppe Verdiho Simon Boccanegra a dva týdny na to, v neděli 15. listopadu Sedlák kavalír Pietra Mascagniho a Komedianti Ruggiera Leoncavalla. Právě při zkouškách na premiéru Sedláka kavalíra a Komediantů vznikl rozhovor, ve kterém jsme se od konkrétních otázek týkajících se inscenace brzy dostali k otázkám obecnějším...
Pane režisére, jak jste se dostal k opeře?
Dokud jsem šéfoval činoherním souborům, nabídky na operní režie jsem s politováním odmítal. Přece jen jde o specifickou přípravu. Ve chvíli, kdy jsem rezignoval na post šéfa činohry, zazvonil Luděk Golat, intendant Národního divadla Ostrava a nabídl mi režii Nabucca. Představení se hraje dodnes, je to už hodně přes deset let. A od té doby se to rozjelo...
Děláte operu rád?
Ano, velmi. Ale zároveň je to velká odpovědnost. Divadla mi často svěřují velká díla, závažná obsahem, mohutná, monumentální. A to je hodně lidských osudů – sólisté, sbor (často dva), externisté, orchestr, balet – na velké operní inscenaci se podílí takřka celé divadlo a jsou na něj vynaloženy velké finanční prostředky. Občas mne mrazí. Ale když se to pak nakonec sejde, jde o mimořádné zážitky.
Mnoho lidí si myslí, že opera je řekněme velmi tradiční, možná až muzejní formou, která nemá mnoho šancí oslovit dnešního diváka. Jak vnímáte vy roli opery v současném světě?
Naopak. Mám to štěstí, že opery mohu inscenovat v mnoha našich divadlech, hostuji i v zahraničí. Osobně se domnívám, že v Evropě teď opera prožívá boom. Zřejmě je to způsobené inflací televize, klipů. Hudební plevel bují všude v restauracích, hotelech, obchodech, herectví často devalvují různé povrchní seriály. Opera stále žádá absolutní, vrcholné výkony. Bez vnější pomoci. A nabízí emocionalitu, dramatickou krásu. A v neposlední řadě je mezinárodní.
Nedávno jste ve španělské Malaze režíroval operu Leoše Janáčka Její pastorkyňa. Můžete srovnat operní provoz u nás a v západní Evropě?
Náš model, který se váže k tomu německému, rakouskému, ale také polskému, či ruskému, tedy model operních domů se stálými soubory je podle mého názoru šťastnější a zbytek světa nám ho závidí. Protože přes všechna omezení a limity, které u nás jsou, zejména finanční, tento systém přináší stabilní kulturu a umožňuje vytvářet duši souboru. Taková situace je podle mého názoru nedocenitelná pro celé kulturní povědomí.
Například v Malaze hrají operní představení dvakrát za rok a je to svátek - do značné míry elitní záležitost. Zažil jsem tam i situaci, kdy třeba studenti, nebo sociálně slabší, kteří měli velký zájem představení vidět, se do divadla nedostali, neboť vstupné je příliš vysoké.
U nás je opera naopak, díky systému, ve kterém se pohybujeme, dostupná mnohem širší veřejnosti a já se domnívám, že to městům, která operní domy mají, dodává zvláštní ráz – je tam něco navíc. Přirovnal bych to k univerzitě – je velký rozdíl mezi městy, která univerzitu mají a těmi, kde vysoká škola není. Obojí – vícesouborové divadlo i univerzita spoluvytváří naprosto specifickou tvář města, která daleko přesahuje za jeho hranice.
Simon Boccanegra i Sedlák kavalír a Komedianti zazní pod taktovkou šéfa liberecké opery, Martina Doubravského. Návštěvníci se mohou těšit na vynikající sólistické obsazení - v obou operách si budou moci například vychutnat pěvecké umění Rafaela Alvareze (Gabriele Adorno, Canio) a Anatolije Orla (Simon Boccanegra, Tonio).
