RECENZE NA SÍLU OSUDU
06.06.2013
Liberecká letní operní inscenace Verdiho opery očima kritiků.
První i druhou premiéru už má za sebou poslední premiéra libereckého operního souboru. Operu Giuseppe Verdiho Síla osudu hudebně nastudoval šéf liberecké opery Martin Doubravský, režíroval ji nejmladší český režisér Tomáš Pilař a vyšly na ni hned tři recenze renomovaných operních kritiků. Jak se jim liberecká Síla osudu líbila?
.jpg)
Ředitel Martin Otava … Inscenací Verdiho Síly osudu vyzkoušel již druhého debutujícího mladého režiséra, tentokrát Tomáše Pilaře, prvního absolventa mladého pedagoga Tomáše Studeného z brněnské JAMU. První v pořadí byla na libereckém jevišti rovněž začínající mladá režisérka Linda Keprtová (také z JAMU), která pro svou koncepci Massenetova Dona Quichotta získala – stejně jako teď Tomáš Pilař – celý soubor včetně šéfa opery (a zároveň dirigenta inscenace) Martina Doubravského a byli za svou práci odměněni na celostátním pražském festivalu Opera 2013 Libuškou od komise kritiků.
Talentovaný Tomáš Pilař … ve spolupráci s dirigentem Martinem Doubravským zvolili takovou dramaturgickou podobu opery, aby posílila určitou posloupnost jednotlivých scén ve smyslu rozvoje příběhu. Jednotlivé scény režisér dovedně „stříhá“ co do proměnlivého jevištního prostoru a daří se mu v odpovídajícím temporytmu udržet i přestavby . Pilařovo chytré a logické členění jednotlivých scén diváky bezesporu zaujme. Jednotlivé výjevy jsou od sebe výrazně odděleny rozdílným umístěním na jevišti a také panoramatickým, patřičně proměnlivým dramatickým svícením.
Po skvěle zahrané předehře (bravo Martin Doubravský a orchestr) následovaly jednotlivé scény, které sice občas poznamenala ne zcela dokonalá souhra orchestřiště s jevištěm (to spraví, doufejme, další reprízy), avšak nasazení, s nímž dirigent dirigoval a orchestr hrál, bylo opět obdivuhodné. Mladí jevištní spolupracovníci šéfa Doubravského zjevně animují a motivují k mimořádným výkonům.
Sbor představuje ve Verdiho opeře celou řadu rozdílných společensky podřízených skupin lidí a mění se v ně s pomocí drobných, ale výrazných kostýmních doplňků, které svými akcemi podtrhuje ta zvláštní Preziosilla … krásná dlouhonohá a patřičně cynická… V tomto pojetí zní její „rataplan“ jako děsivý odraz válečných hrůz – bravo dirigent, sbormistr, režisér a všichni spoluúčinkující. Poprvé jsem na jevišti pochopila tuto pasáž jako nezbytnou součást Verdiho opery.
Ticho, padá opona, a teprve když je skoro dole, začíná obecenstvo nadšeně tleskat a počet opon je překvapivý. Řekla bych, že diváci pochopili, že byli svědkem další inscenace, kterou jejich domácí soubor vytvořil doslova srdcem. Bravo účinkující, bravo ředitel Martin Otava, protože nepatří k těm, kteří se bojí do lesa. Máme-li v současné době hned několik mladých talentovaných režisérů, dejme jim možnost pracovat. Kdo chce vidět nástupní inscenaci Lindy Keprtové a Tomáše Pilaře v oblastním kamenném divadle, může se přijet podívat do Liberce. Tuto prioritu už městskému divadlu nikdo neupře.
A teď ještě ten neodbytný otazník, který navazuje na úvod recenze: pochopí liberecký magistrát, že měl neobyčejné štěstí, protože vsadil na správného koně, který jim dělá dobrou reklamu, a že bez peněz se kvalitní operní divadlo opravdu dělat nedá? To je otázka, která visí ve vzduchu (a nejen v Liberci).
To jsou úryvky z recenze Olgy Janáčkové, která byla publikována na webu Opera Plus (čtěte zde).
Na stejném webu najdete také recenzi Heleny Havlíkové (zde), která ji nazvala Verdi v Liberci vzdoruje nepřízni osudu a píše:
Pilař s výtvarníkem scény a kostýmy Alešem Valáškem a výtvarníkem světel Danielem Tesařem pojal inscenaci jako sled fotografií, při jejichž „prohlížení“ ožívají situace tragické, komické i lyrické. Široká plátna válečná s nadějí ve slávu i s drsnou deziluzí porážek střídají jadrné scény lidové a také klášterní se zpěvy kajícných modliteb i s komikou mravokárného kázaní. K neotřelému režijnímu řešení se tentokrát v Liberci pod taktovkou Martina Doubravského přidalo i hudební nastudování, premiéra měla potřebné kontrasty, orchestr hrál soustředěně, dařilo se exponovaným žesťům. … Odvaha, s níž se liberecký operní soubor vzpírá údělu, kterým ho někteří liberečtí radní krátkozrace chtějí nechat živořit na bojišti o to málo, co dnes u nás na kulturu zbývá, klade naprosto zásadní otázky po systému financování operních divadel u nás. Megalomanské pražské Národní divadlo, místo exministrem Jiřím Besserem tak vehementně slibovaných úspor, obdrželo, nad rámec své více než půlmiliardové státní dotace po transformaci v roce 2012, navíc 52,5 milionu. Se státním příspěvkem o jeden řád vyšším přitom k Verdiho výročí Národní divadlo vyprodukovalo v Donu Carlosovi paskvil s chabým hudebním nastudováním a obsazením.
Aleš Valášek, Daniel Tesař a Tomáš PilařJiný pohled na inscenaci přináší v Divadleních novinách Josef Herman (zde), který však vedle svých kritických námitek píše i toto:
Orchestr pod taktovkou Martina Doubravského hrál hodně dobře, začíná to být dobrou tradicí, dirigent přesně rozvrhnul předehru slepenou z disparátních témat kompozice a vytvořil z ní možná nejvýmluvnější významovou pasáž inscenace. … Je správné, že po Lindě Keprtové přizvali do Liberce dalšího mladého režiséra Tomáše Pilaře – jinudy cesta za obrodou zdejšího operního divadla nevede! Vůbec Pilař správně pracuje především s vizuálními prostředky, se světlem a prostorem. Sílu osudu uzavřel do přiznaně lepenkových stěn, pocitově do krabice bez víka, prakticky prázdné, s proměnlivým pozadím, s jen nejnutnějšími rekvizitami. … Přesto je Pilařova inscenace těžko snesitelné opery možná vůbec nejsnesitelnější z těch, které jsem viděl – včetně Bavorské státní opery v Mnichově. Vyčítat čerstvému absolventovi JAMU, že inscenaci nedotáhl dál, by bylo nespravedlivé. Rýpám spíš proto, že se musí rozhodnout, jak si představuje svoji poetiku – radím mu poohlédnout se venku a nevěřit zdejším školním kapacitám. Talent k tomu rozhodně má. Lívia Obručník Vénosová zazpívala obtížný part Leonory dramaticky, technicky a kultivovaně, vystihla i postavu, pro mě nejlepší výkon večera. Parádně se coby Preziosilla předvedla Alžběta Vomáčková.
foto: Vojtěch Havlík a Petr Zbranek
