Jméno Františka Peterky můžeme na hereckém obsazení libereckého divadla poprvé najít už v roce 1951. Nepředstavujme si ale typického mladého eléva bez zkušeností, byl tehdy už téměř třicátníkem, který prošel pražskou konzervatoří a angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti (1947–1951). Liberci už zůstal věrný vyjma krátké přestávky v letech 1954–1956, kdy působil v tehdejším Krajském oblastním divadle Olomouc. Do Liberce se natrvalo vrací na konci šéfovského období budoucího slavného dramatika a scenáristy Oldřicha Daňka, který mu ve své režii Hamleta nabízí roli Horatia. Následují takřka čtyři desetiletí plodné herecké práce čítající kolem 150 rolí. František Peterka potkává na libereckém jevišti skvělé herce několika generací: M. Kopečného, J. Prýmka, V. Rona, B. Rösnera, I. Řezáče, A. Švehlíka, V. Helšuse, I. Janžurovou, M. Tallerovou a mnoho dalších. Je svědkem významných období libereckého divadla, které dokáže získávat celostátní ohlas a v němž se střídají významné režisérské osobnosti a společně s dějinným vývojem vystupují a zase umlkají progresivní dramaturgické tendence.
Na přelomu padesátých a šedesátých let se do repertoáru vrací hry autorů ze západních zemí, v Liberci se hrají Čarodějky ze Salemu (1961) v režii M. Vobruby s Františkem Peterkou coby Johnem Proctorem. O rok později následuje titulní role v Othellovi v úpravě režiséra S. Papeže. Veliký ohlas a rozporuplné reakce politických příznivců a odpůrců vyvolala satirická hra M. Uhdeho Král-Vávra, nejprve v Brně a nedlouho poté v roce 1964 i v Liberci – jako Král-Vávra kdo jiný než František Peterka… Do výčtu jeho nejvýznamnějších rolí patří bezesporu úlohy z oblasti české klasiky: Braha v Lucerně (režie J. Horan; 1964), Vávra v Maryše (r. J. Král; 1973), Jakub Bušek v Našich furiantech (r. J. Král; 1975), Vrchní v opětovně nastudované Lucerně (r. M. Vobruba; 1979), Krakonoš v Tylově Tvrdohlavé ženě (úprava a režie M. Horanský; 1982). Z nesmrtelných rolí shakespearovského repertoáru ztvárnil vedle již zmíněného Othella také Petruchia ve Zkrocení zlé ženy (r. M. Horanský; 1981) nebo Sira Johna Falstaffa ve Veselých paničkách windsorských (r. M. Horanský; 1984). Významnou érou libereckého divadla bylo také zdejší působení režiséra Karla Kříže, s nímž se Peterka setkal např. ve slavné inscenaci hry D. Fo Isabella, tři karavely a Charleyova teta, kde coby Spetique uplatnil svoje komediální mistrovství, které mu přineslo největší slávu v podobě filmových rolí (Jáchyme, hoď ho do stroje!; Co je doma, to se počítá, pánové…; Zítra to roztočíme, drahoušku…!; Příště budeme chytřejší, staroušku!).
Vedle velikých rolí hrál František Peterka také nespočet různých policajtů, pochopů, katů, vojáků, velitelů, dozorců – předurčovala ho k tomu fyziognomie sportovce mimořádné výšky. U charakterově náročnějších rolí byla pro režiséry přitažlivá jeho schopnost obdařit postavy citlivostí či až dětskou upřímností kontrastující s impozantní figurou. František Peterka byl bezesporu zcela jedinečnou hereckou osobností a historie by si jej měla pamatovat i v mnoha jiných rolích, než je večerníčkový Krakonoš v Krkonošských pohádkách, které vidělo už několik generací dětí…
František Peterka byl hercem s duší sportovce. Úctyhodný věk 94 let odráží jeho vytrvalost a srdce bojovníka. Podle svých hereckých kolegů byl obdivuhodný především svou poctivostí a pracovitostí, nasazením nejen při představeních, ale i na zkouškách, během přípravy na roli. Stal se jednou z nejznámějších tváří, které kdy prošly hereckými šatnami Divadla F. X. Šaldy.
Poslední rozloučení s panem Františkem Peterkou proběhne ve čtvrtek 1. prosince 2016 od 12 hodin v libereckém krematoriu.
Čest jeho památce.
