NÁMĚSÍČNÁ SE V NĚMECKU LÍBÍ

Pohostinské vystoupení operního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci v koprodukci s divadlem ve Štětíně nadělilo příznivcům opery uvedením méně obvyklého díla od Vincenza Belliniho (1801-1835) zcela mimořádný večer.

Belliniho jméno je spjato s belcantem v tom nejkrásnějším smyslu slova. Především v opeře „La Sonnambula“ (Náměsíčná) triumfuje princip árie jako bez ustání plynoucí melodie. Venkovsky-romantická idyla „La Sonnambula“ byla nadšeně přijata publikem poprvé dne 6. března 1831. Následně pak byla uváděna většinou koncertantně, pokud byly k dispozici dva výjimečné hlasy, které byly schopny zvládnout pěvecké partie náměsíčné Aminy a jejího milého Elvina. Dík Olze Jelínkové a Róbertu Remeselníkovi mohl být tento prožitek dopřán i publiku z Neumünsteru. Ostatní role byly rovněž obsazeny adekvátně, čímž mohl vyniknout libozvuk árií, duetů, nádherných kvintetů a finál. Dámy a pánové ze sboru k tomu vytvořili nevtíravou, decentní zvukovou kulisu. Orchestr pod vedením Martina Doubravského ztvárnil partituru filigránně, procítěně a jímavě diferencovaně. Vynikající byla skupina dechových nástrojů, jejichž charakteristické zabarvení zvuku znamenitě souznělo s hnutím mysli a prožitky obou protagonistů.

Děj je prostý: Jeho středem je mladá Amina, která se chce následujícího dne provdat za svého snoubence, čímž se má vyplnit její nejvroucnější přání. Konfuze pocitů nastává v okamžiku, kdy se Amina ve stavu náměsíčnosti dostane do pokoje cizího muže, kde se probudí, čímž dojde u všech potupy a Elvino ji zapudí. Potom co všichni fenomén náměsíčnosti pochopí, zvítězí samozřejmě láska. Zkušený režisér Martin Otava – aby snad nepůsobil kýčovitým nebo sentimentálním dojmem – vytvořil ponejvýš zdrženlivou, „pomalou“ inscenaci (i zajímavé paruky), která vytvořila prostor pro melodii, která vždy zůstala prioritním zážitkem. Žádoucí by možná bylo o trochu více pohybu na jevišti, méně odměřená gestika a více navenek viditelného vcítění do niterného dění. Smyslné, svéhlavé Líze (Gabriele Kopperové) se to podařilo a nadchla jak svým způsobem podání, tak i hlasem. Pavel Vančura, hrabě, který objasní milostné mýlky a zmatky, profiloval příjemným basbarytonem a dobrou prezencí na jevišti. Blance Černé role Amininy pěstounky slušela, působila v ní velice přirozeně. Pavel Kobrle, kterým nakonec musela vzít zavděk Líza, se v roli mladého sedláka Alessia rovněž líbil. Elvino – Róbert Remeselník – potěšil svým svižným, i ve výškách jistým tenorem a svou „italskostí“. Člověk nemusí být ani prorokem, aby mohl Amině – Olze Jelínkové – předpovědět velkou kariéru. Její rovnoměrný koloraturní soprán se linul jakoby zcela bez námahy, dech beroucí byly její technické finesy, okouzlující byla i barva jejího hlasu. Po její velké bravurní árii děkovalo publikum nadšeným potleskem.