KOKKOLA ROZDĚLILA PUBLIKUM

06.01.2011

Poslední premiéra v Malém divadle, inscenace finské hry Kokkola, vyvolala bouřlivé reakce. Část diváků se hlasitě směje a nadšeně tleská, část znechuceně odchází. Řada reakcí se už objevila i v tisku, cítíme tedy potřebu na ně odpovědět.

V první řadě je třeba zmínit důvody, které nás k uvedení Kokkoly vedly. Její autorka Leea Klemola patří k nejvýznamnějším finským dramatikům střední generace a je vysoce oceňována i v mezinárodním měřítku. Kokkolu považujeme za velmi kvalitní hru – získala ostatně ocenění jako Finská hra roku 2005 a byla přeložena do několika světových jazyků. Uvádět současnou dramatiku, zejména evropské provenience a ne pouze z velkých divadelních kultur, jako je anglická, německá či francouzská, považujeme za jednu z podstatných součástí kvalitní dramaturgie, nehledě na to, že z pozice jediného velkého činoherního divadla ve stotisícovém, krajském městě (včetně širokého okolí) máme povinnost snažit se uspokojit potřeby co nejširší škály diváků – tedy nejenom těch, orientovaných na klasický repertoár, ale i takových, které zajímá experiment, nejnovější vývoj divadla v širším kontextu, vztah současného dramatu ke světu, v němž žijeme. Všechna divadla se potýkají s úbytkem diváků – největším problémem je ale nedostatek diváků nejmladší generace, kteří často necítí důvod do divadla chodit, protože ho vnímají jako přežitou, zastaralou instituci. Uvedení „Kokkoly“ je z naší strany jasným signálem, že tomu tak není. Kromě toho, finské divadlo je u nás téměř neznámé a představuje natolik výraznou alternativu k většinové evropské tradici, že podle našeho soudu stojí za to se s ním blíže seznámit. Rádi bychom také upozornili na to, že odborná kritika (zatím vyšly dvě) Kokkolu oceňuje jak po dramaturgické, tak po inscenační stránce.

Ano, Kokkola je provokativní hra a odmítavá reakce části publika je vcelku pochopitelná. Není ale provokace a rozbíjení zaběhaných myšlenkových a estetických norem jednou z funkcí divadla a umění vůbec? A je naším úkolem snažit se vším, co děláme, zalíbit co nejširšímu okruhu diváků? Domnívám se, že nikoliv – to je cesta k povrchnosti a bezobsažným estrádám, kterými nás dostatečně zásobují naše televize. Divadlo má být dobrodružství – duchovní, estetické, morální. Kokkola takové dobrodružství nabízí – dobrodružství překonat vlastní strach a odpor a zahlédnout v těch lihem nasáklých, vulgárně blekotajících troskách lidské bytosti, usilující o pocit vlastní důstojnosti ve světě, který se nám stále více odcizuje; dobrodružství odhodit předsudky a překročit magickou hranici do zvláštního, krutě lyrického, mrazivě krásného světa, který Leea Klemola ve své hře stvořila.

Divačka Blanka Bartošová ve svém dopise uznává, že hra má „svou hloubku“, ale vyčítá jí vysoký počet vulgárních výrazů. K tomu bych rád uvedl následující:

1, Leea Klemola je zástupkyní proudu, zvaného „neoprimitivismus“; je to směr, který vychází z lidové tradice finského divadla. To má až jarmareční nádech, má blízko k frašce a přetéká sprostými slovy, náznaky pohlavního aktu a agresivitou. Ve Finsku také autorka nešokuje vulgarismy, zobrazováním nahoty (té jsme českého diváka ušetřili) či agresivitou, jako spíš volbou a uchopením svých postav, prezentací tabuizovaných témat, způsobem vyprávění příběhu. Její hra je oceňována mimo jiné právě proto, že tento víceméně lidový a často plytký divadelní žánr dokázala naplnit novým obsahem a hloubkou.

2, Hru hrajeme tak, jak ji přeložil odborný překladatel-finolog. Konkrétní znění nadávek jsme konzultovali jak s člověkem, pocházejícím ze smíšeného česko-finského manželství a hovořícím plynně oběma jazyky, tak s nezávislým odborníkem, a oba nám potvrdili, že překlad je adekvátní. Paní Bartošová má pocit, že tomu tak není, protože „ve Švédsku člověka strašně urazíte, když ho pošlete do pekla“. Je ale třeba si uvědomit, že Švédové a Finové představují dvě odlišné jazykové a etnické skupiny a také dvě odlišné kultury. Tomu také odpovídají dvě divadelní tradice ve Finsku – divadlo švédské menšiny je psychologické, hloubavé, jemně analytické. Finské divadlo je takové, jak bylo popsáno výše.

3, Zvažovali jsme nahrazení alespoň části vulgarismů finskými ekvivalenty, nebo nalezení barvitějších obratů (český argot umí být velice vynalézavý, na rozdíl třeba od anglického, nebo právě finského, který se omezuje na tři až čtyři slova). Dospěli jsme ale k závěru, že rejstřík a míra užívání sprostých slov je zde sociálně vymezujícím znakem – autorka píše o „lidech na okraji“ a kdo se někdy ocitl v ghettech například v Ostravě, Bruntále či Ústí nad Labem, musí vědět, že právě takhle nebo spíše ještě hůře se tam mluví.

4, Jsouce si vědomi, že tento způsob divadla je pro českého diváka zcela nový a neznámý, počet vulgarismů jsme oproti originálu výrazně omezili. Konkrétní míra je jistě dána individuálně, ale domnívám se, že jsme se přiblížili dolní hranici možného, pokud jsme zároveň chtěli zachovat atmosféru a intenzitu textu.

Rád bych nicméně řekl, že mě těší, že autorka dopisu přes bariéru vulgarit vycítila hloubku textu a že ocenila jeho tragikomický rozměr. Musím ale zároveň uvést na pravou míru jednu zavádějící informaci, která se v jejím textu objevila: nikdy jsme netvrdili, notabene na plakátech, že Kokkola je „finskou variantou filmu Vesničko má středisková“. V jednom z propagačních textů, uveřejněných na webových stránkách divadla jsme pouze uvedli, že „hra může v něčem připomínat naši Vesničku mou střediskovou“ – ale s jasnou výhradou, že namísto českého laskavého humoru je humor Kokkoly černý a drsný. Stejně tak hru neoznačujeme jako tragikomedii, nýbrž jako komedii, přestože má jistý tragický rozměr. Termín „tragikomedie“ se totiž už v devadesátých letech stal nadužívaným reklamním sloganem pro hořkosladkou selanku a pod tento pojem naši inscenaci rozhodně zařadit nechceme. Hra je komedií v tom smyslu, že zobrazuje lidské slabosti v jejich komickém rozměru, ve zveličení a nadsázce a její závěr je smířlivý. Abychom dali najevo, že se nejedná o komedii, u které se budeme pouze popadat za břicha, rozšířili jsme žánrové vymezení o přívlastek „ledová“. Pokud jsme někoho zavedli a očekával na základě našich informací úsměvný a laskavý příběh, případně bujaré veselí, velice se za to omlouváme.

Na závěr bych se rád zastavil u reakce jiné divačky, paní Jitky Vejvodové, otištěné v MF Dnes 30. prosince 2010. Paní Vejvodová se táže, zda je v pořádku „něco takového“ dotovat z veřejných peněz, zvláště v situaci, kdy celé město musí šetřit. Nuže, v kultuře slouží veřejné dotace právě k umožnění vzniku a provozu děl (inscenací, výstav, koncertů...), které v tržním prostředí nemají šanci, ale přesto je společnost považuje z toho či onoho důvodu za přínosné. Obecně se jedná na jedné straně o uchování kulturních tradic a na druhé o podporu rozvoje příslušného odvětví, experimentu a menšinových žánrů. Jsem přesvědčen, že naše divadlo naplňuje obě tyto funkce. Pokud jde o nutnost šetřit, rádi bychom naše diváky ujistili, že v divadle už nyní šetříme, kde můžeme (práce v českém divadle je ostatně spíše zájmová činnost než způsob obživy) a na umořování městského dluhu, který jsme nezavinili, se budeme podílet, podobně jako jiné městské příspěvkové organizace.

Jan Tošovský, dramaturg činohry