KDO ROZBIL OKNO V MALÉM DIVADLE?
25.01.2010
-
Činohra Divadla F. X. Šaldy připravuje 2. února 2010 premiéru inscenovaného čtení novinky německého dramatika Maria von Mayenburga „Kámen“. Titulní kámen proletí jednoho dne v roce 1935 oknem drážďanské vily a začíná, spolu s obyvateli domu, svou pouť časem až do přítomnosti. Na otázky o připravované premiéřa odpovídá režisér a šéf činohry Vít Vencl.
Inscenované nebo scénické čtení?
Používají se oba tvary, ale to „inscenované čtení“ vystihuje, podle nás, lépe ducha toho, oč se pokoušíme.
Stejně je to pořád čtení. Nestačilo by si to přečíst doma?
Nestačilo. Vím, někteří čtenáři říkají, že i divadelní hru si radši přečtou sami doma, protože je při tom neruší žádné divadlo, ale to pak mají z té hry jen malou část. Teprve když postavě propůjčí herec svůj hlas a své tělo, se postava může vznést nad popsaný papír a začít sama žít v prostoru mezi hledištěm a jevištěm.
To zní, jako by divadelní hry byly jen nějaký polotovar. Takže podle Vás například Shakespearovy hry samy o sobě nemají bez jevištního provedení žádnou hodnotu?
Ne, ale jejich literární kvality nemohou vysvětlit ani vyčerpat jejich význam. Literatura, slova, verše jsou jenom jednou z částí divadelní hry (tou menší). Dramatik, jevištní básník nepíše jenom slovy. Objevit to, co se děje pod povrchem slov, je možné jen na jevišti.
Když je, podle Vás, text tou menší částí hry, co je potom tou větší částí?
Tou větší je celá ta hra. Herec a režisér při zkoušení jdou zpět do minulosti, snaží se objevit skrytá dění, jejichž výsledkem jsou slova, která postava řekne. Slova plavou, jak lodičky z kůry, na vlnách světa hry. To, co v divadle vidíme – i to, co si představujeme, když hru čteme – je právě svět vystavěný básníkem. Nahlížíme do něj jen oknem jeviště, ale předpokládáme, že je tam celý a úplný. A právě proto, abychom mohli otevřít tento svět, potřebujeme herce a jeviště. Slova jen ukazují cestu.
Jak se Vám ten „větší“ svět podaří uskutečnit, když budete jen číst?
Právě proto dáváme přednost názvu „inscenované čtení“, protože se pokusíme vytvořit svět hry jen ze základních prostředků: básníkovy hry, herců a jeviště. Rozdíl mezi soukromou četbou a inscenovaným čtením je podobný jako rozdíl mezi knihou, kterou vidíte za výlohou knihkupectví a pocitem, který máte, když dočtete poslední větu Anny Kareniny. Román si musíte přečíst, divadlo musíte prožít.
Proč tedy takovou hru neuvedete v normálním repertoáru?
Máme jen osm premiér do roka a nejméně šestnáct her, které se nám každý rok líbí. Od Maria von Mayenburga uvedeme jako řádnou premiéru před prázdninami v Malém divadle v režii Martina Tichého jinou jeho hru „Tvář v ohni“. Inscenované čtení nám dovolí uvést jeho hry obě - tu, která ho proslavila po celém světě i jeho poslední („Kámen“), která svou cestu zahájila v roce 2008 na Salcburském festivalu, v roce 2009 měla premiéru v Berlíně, před Vánoci v Londýně a ve stejný čas, jako naše čtení, bude uvedena v Paříži.
Příběh hry začíná rozbitím okna. Rozbijete ho při premiéře v Malém divadle?
Kdyby šlo jen o to okno, ale co ten klavír?
Otázky kladl Fr. Chodovský
