Rozhovor s Jardou Kolářem
Na Mezinárodní den žen nedostávají kytky jen ženy, ale třeba také Jaroslav Kolář, baleťák nebo spíše tanečník Divadla F. X. Šaldy, který se narodil 8. března 1980. Do konce června ho můžete vidět ještě v představení Nebezpečné známosti - 13. června.
Čeho jsi v životě nejvíc dosáhnul?
Že jsem se dokázal odrazit ode dna a jsem tam, kde jsem. Hodně jsem se sklidnil. Mám velkou pokoru. Mým dalším úspěchem je také vítězství s Andreou Cvachovou v gymnastickém aerobiku na Mistrovství republiky 2006. Připravoval jsme se na to sedm měsíců. Navíc původně to byla vlastně sázka a tu jsem vyhrál.
A co jsi vyhrál?
Pytel bonbonů :)
Co Ti vždy a bezpečně nažene husí kůži?
Premiéra. A občas maminka, když mi zavolá :) Ale moc si jí vážím.
Kdyby sis měl vybrat mezi operou a činohrou?
Činohru s tím, že bych nesměl mluvit :) Texty já si vůbec nepamatuju. Ale rád na ni zajdu do divadla.
Jakým dárečkem jsi pro svojí maminku, když ses jí uměl tak pěkně narodit?
Máma mě měla až ve čtyřiceti. Mezi mnou a sourozenci je dvacet let. Mamka na mě už neměla moc sílu, takže jsem rozhodně nebyl rozmazlovaným dítětem. Asi tak od šestnácti jsem si žil dost po svým. A na to jsem doplatil. Chytil jsem se partičky a myslel jsem si, že vím a znám všechno nejlíp. Neměla to semnou jednoduchý. Pak jsem nastoupil na civilku na LDNku a tam mě to probralo a změnilo. Pochopil jsem, o čem ten život je. Přál bych to všem raubířům. Škoda, že vojnu zrušili.
Jaká je Tvá dosavadní taneční cesta?
Na státní Taneční konzervatoř v Praze jsem nastoupil už v páté třídě ZŠ. Tancování mě bavilo, ale po roce mě vyhodili. Asi jsem neměl dostatečné dispozice na klasický balet. Tak jsem dochodil základní školu a tancoval jsem u Petra Šmída v DDM, což mě chytlo a hodně mě naučil. Pak jsem se dostal na Ježkovu konzervatoř na muzikálovku. V té době tam bylo ještě taneční křídlo - step, lidovky, moderna, šerm. Měli jsme tam i zpěv, ale ten pro nás nebyl poviným předmětem. Po škole jsem udělal konkurz do Karlínského divadla. Hráli jsme nonstop, každý den. Pak, když přišly povodně, jsem šel akorát na vojnu.
A po vojně?
Myslel jsem si, že začnu normálně pracovat. Dělat něco, co by mě taky bavilo, třeba truhlařinu. Něco vytvoříš a vidíš výsledek. Pak ale přišel kamarád, který tady v libereckém divadle tancoval, a řekl mi, že do souboru baletu hledají kluky. Dlouho jsem sice netancoval, ale konkurz jsem udělal a tak mě vzali. Dál ale občas hraju i v Karlíně.
A kdybys měl srovnat Karlínský divadlo a Šaldovo divadlo?
To se nedá srovnávat. Každé divadlo má úplně jiný rozpočet a jiné priority. V Karlíně jsou dobří choreografové, ale to se s naší novou šéfovou Alenou Peškovou u nás taky změnilo. Třeba představení Harald je úžasný. Tohle je malé oblastní divadlo a tam je to spíš fabrika, ve které se alternujeme na jednu roli tři a je nás třeba čtyřicet na jevišti.
Které své představení máš ještě rád?
Měl jsem moc rád Marnou opatrnost. Tam jsem se vyblbnul. Měl jsem komickou roli a mohl jsem si skoro dělat, co jsem chtěl :)
Co to znamená, že sis dělal, cos chtěl? Tos neměl danou choreografii?
Měl jsem určitou linku a samozřejmě kroky, ale mohl jsem si roli rozehrát podle svého. Nikdo mi přesně neříkal, jak se tvářit a když upadnu, tak že to tam vlastně patří :) Bylo to super. Taky každý tanečník to má jinak. Já potřebuju zkoušet krok po kroku a pořádně to rozebrat, někomu zase stačí vidět choreografii jednou a už si ji pamatuje.
A jak je to s tou improvizací a prostorem pro ni?
Improvizuju jak se tvářit a hrát. Potřebuju na to hodně času. Řeším to pak všude a nejraději s lidmi, kteří nemají s divadlem nic společného. Oni to dokáží říct svýma slovama a kolikrát se člověk dozví zajímavé věci.
Kdybys dostal nabídku do jiného divadla, dokázal by sis představit, že bys odešel?
Asi by mi bylo jedno kam, důležitější je, co by se tam hrálo. Jel bych klidně až na druhý konec republiky. Nechtěl bych tu ale nechat přítelkyni ani psa. Ale teď, co je tu Alena Pešková, mě to tu začalo dost bavit a začalo se všechno hýbát jiným směrem.
Jakou máš úchylku?
Kritizovat ostatní :) Poslední dobou mám úchylku, že chodím na dlouhý procházky se psem. Klidně na celý odpoledne vypadnu někam do lesa. Zajdu třeba na Českou chalupu na oběd a zpátky nebo jsem došel jen tak do Hejnic, což je odtud patnáct kilometrů.
Čemu se ještě věnuješ ve volných chvílích?
Já vždycky k něčemu čuchnul a brzo mě to přestalo bavit a nebo prostě nebyl čas. Hodně mě baví adrenalinové sporty. Od přítelkyně jsem dostal paragliding k narozeninám. A to bylo super! Jinak myslím, že mi vždycky šly všechny možné sporty. Hodně jsem jezdil na in-linech. Byl jsem na několika závodech a dokonce mi nabídli, že bych měl sponzora, odjel do zahraničí a mohl to dělat profesionálně. Někdy v osmé, deváté třídě to bylo. Nakonec vyhrálo vzdělání :)
Už párkrát ses zmínil o přítelkyni.
Jsme spolu už přes tři roky. Seznámili jsem se tady v divadle. A pak jsme zjistili, že v Praze jsme skoro sousedi!
Ptala se Barbora Motlová
