Rozhovor Tomáše Syrovátky s Jakubem Albrechtem
Přibližně před rokem překvapila řadu fanoušků libereckého divadla zpráva, že herec Jakub Albrecht se rozhodl dočasně pověsit divadelní kostým na hřebík a rozjet se do světa, konkrétně na Nový Zéland. Datum návratu byl nejistý. To byla rána zejména pro Tomáše Dianišku, s nímž Jakub spolupracoval na autorských projektech. Reprízy inscenace Přísně tajné: Hrubá nemravnost šly téměř na rok k ledu. Nejnovější Dianiškův kus Mickey Mouse je mrtvý proběhl bez Jakuba. Takřka po roce se ale Jakub objevil v Čechách a přihlásil se libereckému divadlu, které neváhalo s dohodou na okamžitém návratu…
S Jakubem jsme se sešli v pátek 25. května na dvorku před Malým divadlem. Zdobil ho dlouhý vous, v ruce nesl starý nákupní košík. Objevil ho kdesi na ulici a okamžitě se rozhodl, že ho potřebuje a bude s ním chodit. A v košíku nesl šampaňské – dárek od tajemnice divadla.
Tvůj nákupní košík z dob socialistických samoobsluh je nepřehlédnutelný. Máš z posledních dnů ještě nějaký další objev, který tě potěšil stejně nebo dokonce víc?
Objev stejného druhu asi ne, ale radost jsem si udělal. Včera jsem si zahrál v Praze na ulici. Teď už to je totiž jednodušší. Dřív bylo potřeba povolení, teď je to svobodnější, tak jsem toho hned využil. S kamarádem jsme vzali chůdy a harmoniku a hráli jsme. Byl to úžasný zážitek.
Trávil jsi čas podobně i na Zélandu?
Na Zélandu jsem si sám vyrobil chůdy. Tady jsem si je nechával vždy dělat od truhláře, ale tam jsem se musel spolehnout na sebe a bylo to znát. Mé chůdy byly těžší, než by bylo potřeba. Přesto jsem na nich asi čtyřikrát hrál. Ale častěji jsem žongloval a vybral do klobouku pár dolarů. Ale fakt je, že mnohem lepší pocit je si někde jen tak stoupnout a jen tak žonglovat, než když člověk žongluje pro peníze, když ví, že v kapse nic nemá a musí vydělat ještě tolik a tolik. To není ono…
Kolik času jsi na Zélandu strávil?
Asi půl roku. Byl jsem na obou ostrovech. Na Jižním ostrově žije jen asi milión lidí, je to vlastně prázdný prostor, hory, pláže, všechno…
Co tě vedlo k myšlence cestovat a co k myšlence na návrat?
Už dlouho jsem chtěl cestovat. Nikdy jsem nikde nebyl déle než měsíc, takže mě pryč vedla prostě touha cestovat. Vydal jsem se přes oceán sám, asi i proto, abych byl sám se sebou, postaral se sám o sebe, srovnal si nějaké věci v hlavě, a teď se ukáže, jestli jsem si je opravdu srovnal, nebo ne. Říká se, že aby člověk pochopil, co má, musí to na chvíli ztratit. Tak já jsem na několik měsíců přišel o činoherní divadlo, abych zjistil, že to je to ono, že mě to baví…
Původně jsi ale plánoval delší pobyt v cizině, ne?
Neplánoval jsem. Jel jsem tam s tím, že se všechno uvidí, nikdy jsem neříkal, kdy se vrátím…
Jsi už zpátky tři týdny, viděl jsi nejnovější Dianiškovu hru Mickey Mouse je mrtvý?
Nestihl jsem přijet, hrál jsem právě na ulici v Praze, ale v červnu snad na reprízu přijdu. Četl jsem recenze, těším se. Tohle je jedna z věcí, co mě tady v Liberci opravdu baví…
Vezeš si ze Zélandu nějakou zkušenost, kterou bys chtěl zúročit v divadle?
Byl jsem tam coby divák na festivalu pouličního divadla. Kromě toho jsem za tu dobu přečetl životopis Timothy Learyho, přečetl jsem ho dvakrát, jednak proto, že se mi knížka líbila, jednak proto, že jsem neměl jinou… Má to potenciál na divadelní ztvárnění, alespoň mám pocit, že to mám v hlavě, ale to se teprve uvidí, jestli se z toho něco dá dostat.
Každopádně vítáme zpátky v Liberci a uvidíme se v divadle!
